Blučina leží asi 15 km jižně od Brna. Je rozložena při severním úpatí Výhonu (355 m), který představuje nejvyšší bod Pracké pahorkatiny. Izolovaná vyvýšenina Výhonu tvoří dominantní bod pro celý prostor
mezi okrajem Českého masívu na severozápadě a pásmem karpatských flyšových příkrovů na jihovýchodě. Nápadné postavení Výhonu je navíc umocněno soutokem Svratky a Cezavy a umístěním mezi dvěma od pradávna
osídlenými územími: brněnskou kotlinou a Pavlovskými vrchy. Hladinu řeky převyšuje o více než 170 metrů. Jeho prudké svahy zdobí pestrá mozaika vinohradů, kde se rodí vynikající moravská vína, sadů, políček
a zahrad, travnatých mezí podél cest, lesíků a stepních travnatých lad. Na rovnějších místech se táhnou pole a rozlehlé vinohrady. Z Výhonu, kde by měl v budoucnosti vzniknout přírodní park, se nabízejí
daleké výhledy do okolní rovinaté krajiny Dyjsko - Svrateckého úvalu. Na severozápadních svazích masivu Výhonu se nachází přírodní památka Nové Hory. Je tvořena komplexem prudkých strání s teplo a suchomilnými
travinobylinnými lady s roztroušenými dřevinami. Při návštěvě lokality koncem jara a začátkem léta se zde můžeme kochat krásou sytě žlutých ploch lnu žlutého. To vše způsobilo, že Výhon přitahoval člověka od
nejstarších dob a sehrál v pravěkých dějinách jižní Moravy neobyčejně významnou roli. Významným krajinným prvkem na na severozápadním úpatí kopce Výhon mezi Židlochovicemi a Blučinou je návrší Cezavy, které je
zároveň významným archeologickým nalezištěm. Byly zde při archeologickém výzkumu např. objeveny lidské skelety z období únětické kultury starší
doby bronzové (17. st. př. n. l.).
Zde naleznete další fotografie
V archivu rajhradských benediktinů se nacházejí dvě pergamenové listiny hlásící se svými daty do let 1045 a 1048. Obě podle intitulace vydal sám kníže Břetislav; v první dává břevnovskému klášteru, nejstaršímu benediktinskému ústavu mužské větve v českých zemích, majetky v Čechách a "celu" zasvěcenou svatým Petru a Pavlu v místě pustého hradu nazývajícího se Rajhrad, ve druhé, s denním datem
26. listopadu, donaci opakuje, hovoří o stavbě kostela apoštolských knížat a uděluje břevnovskému klášteru majetky především v okolí Rajhradu, mezi nimi i ves Opatovice, jejíž hranice se stýká s hranicemi Blučiny. ("Dedi eciam villam Opatowici similiter cum pratis et flumine et silva; terminus autem huius ville usque ad terminos Bluchine ..."). Uvedená letmá zmínka by jistě představovala
nejstarší písemnou zmínku o obci, pokud by ovšem tato listina, stejně jako ta první, nebyla padělaná. Obě písemnosti byly vyhotoveny benediktiny nejspíše na konci 13. století na posílení argumentů ve sporu, který vedl břevnovský klášter s olomouckým biskupem Dětřichem právě o patronátní právo rajhradského kostela. Lze usuzovat, že počátky dvou vsí, jmenovaných v listině hlásící se do roku 1048, Opatovic
a Popovic, mají dle svých názvů souvislost až s benediktinskou osidlovací aktivitou v 11. či 12. století, naproti tomu osadu se jménem Blučina v poloze alespoň přibližně odpovídající té dnešní bylo jistě možné nalézt již na samém počátku druhého tisíciletí, ne-li na konci předchozího. 
Název Blučina je tvořen s největší pravděpodobností příponou -ina k základu -bluk, značící hukot vody,
tedy místo, kde bylo zvuk vydávaný tekoucí vodou výrazně slyšet, případně kde takový vodní zdroj, potok, tekl. Terénní konfigurace tomuto výkladu napomáhá, neboť si lze v této roli dostatečně přesvědčivě představit nějaký menší levý přítok řeky Cezavy. Nelze proto hledat původ tohoto místního jména v německém tvaru Lautscheins /Luchens) či Lauschitz (tedy Loučany, příp. Lučany
od substantiva louka, luka), neboť tyto tvary vznikly dekompozicí Bl na L, koncovka -ina byla nahrazena německým -ens, resp. -itz, jak ostatně dosvědčují i četné analogie z okolí.
První spolehlivá historická písemná zmínka o Blučině pochází ze 7. prosince 1240, kdy vydal král Václav I. pro tišnovský klášter, který v letech 1232 - 1234 založila královna vdova Konstancie a její syn moravský markrabě Přemysl, a jeho statky ochranné privilegium, jenž mezi mnoha jinými dosvědčil také Johannes plebanus de Luschin, tedy Jan, plebán neboli farář z Blučiny. Tentokrát jde o opravdu první, zcela splehlivou písemnou zmínku o Blučině. Králův pobyt v Tišnově souvisel zcela nepochybně s posledními dny jeho matky královny Konstancie, která zemřela den předtím, 6. prosince.
O třiadvacet let později se opět hovoří o blučinském faráři Janovi, tentokrát se pyšní titulem mistra a je zároveň olomouckým kanovníkem. Biskup Bruno ze Schauenburgu 9. května 1263 rozhodl v Olomouci spor, který vedl tento mistr Jan, rector ecclesie in Luzan, s opatem a konventem kláštera cisterciáků ve Žďáře nad Sázavou stran příslušnostivsi Bertoldsdorfu neboli Novošic a tamní kaple. Tato zaniklá ves stávala v jihovýchodní části blučinského katastru u křepických hranic. Nelze sice s úplnou jistotou ztotožnit plebána Jana z roku 1240 s mistrem Janem z roku 1263, zdá se to však být velmi logické. Již z jeho postavení v okruhu královny lze usuzovat na jisté ambice, které byly posléze dotvrzeny ziskem mistrovského gradu na nějakém zahraničním, nejspíše severoitalském vysokém učení a následovně olomouckým kanonikátem.
Další informace o historii a významných památkách Blučiny naleznete v oddílech:
