Pod pojmem protohistorie rozumíme časnou dobu dějinnou, tj. dobu laténskou (2.pol. 5 .stol. - konec 1. stol. př.n.l.), dobu římskou (1.-4. stol.) a dobu stěhování národů (5.-6. stol.). Dějiny tohoto období, zahrnující téměř tisíciletou historii, ve které se odehrávaly zásadní společenské, hospodářské a kulturní změny vytvářeli na Moravě Keltové a Germáni. V době římské pak výrazně působili na jihu Moravy také Římané, a to nejen obchodníci, ale i římské vojenské jednotky. O významném podílu keltských a germánských kmenů v katastru Blučiny na historickém vývoji Moravy svědčí bohaté archeologické prameny z uvedeného úseku dějin.

Doba laténská
Nejstarší Keltové pronikali na jižní Moravu v první fázi expanze ve 2. pol. 5. stol. př.n.l. (LT A). A právě jíž z tohoto časně laténského období je v Blučině prokázáno osídlení v poloze Nivky (za domem č.p. 247), kde v roce 1954 okryli J.Dezort a J.Teplý sídlištní jámu s kolkovanou keramikou. V následujících stupních doby laténské, tj. v etapě plochých keltských pohřebišť jsou doklady spojené s keltským pobytem významnější, o čemž nám výmluvné svědectví podávají výsledky výzkumu pohřebiště, zkoumaného v poloze Konopné zahrádky v letech 1961-64. Na této lokalitě se podařilo odkrýt 20 kostrových hrobů v natažené poloze, z nichž lze určit 11 mužů (z toho 5 bojovníků) a 5 žen. Do hrobů bojovníků byla vkládána typická keltská výzbroj a výstroj (meče, kopí, jednodílné pásové štítové puklice a pancéřové opasky), dále spony a keramika. Hroby žen obsahovaly mladší varianty duchcovských spon, bronzové, železné nebo sapropelitové ozdobné kruhy, keramiku ad. Zvláštní postavení zaujímal hrob 20, v němž byla někdy v 1. pol. 3. stol. př.n.l. pochována velmi mladá dívka. Tělo dívky uložili její blízcí do dřevěné z kmene vydlabané rakve a okrášlili ji šperky - bronzovou sponou s kulovitou patkou, železnými sponami, bronzovými náramky, sapropelitovým náramkem, bronzovými sedlovitými prsteny a bronzovými nánožníky. V pravé ruce měla dívka schránku z organické hmoty (zřejmě ze dřeva), v níž byly další šperky (bronzové a železné spony, drátěné prsteny, zlomky železných kruhů) a zlomek bronzového srpu z doby bronzové, který K.Ludikovský nesprávně považoval za nádobu. V hrobě se našly také tři na kruhu točené nádoby, tj. miska na nožce sloužící jako poklička vázovité nádoby a dvojkónická lahvovitá nádoba, prozrazující úzké vztahy ke Karpatské kotlině, které právě v tomto období jsou značně intenzivní i na jiných moravských lokalitách. Za odraz antických pohřebních zvyklostí by mohl být pokládán nález stříbrného terčíku na lebkou (obolus mrtvých). Soudě podle vybavení hrobu, náležela dívka do rodiny mající v kelské společnosti významné postavení.

Nedaleko od pohřebiště severním směrem ještě v poloze Konopné zahrádky bylo již v roce 1958 zjištěno laténské osídlení, patrně částečně současné s pohřebištěm. Na této lokalitě jo rovněž doloženo mlado- až pozdně laténské osídlení. Příznivé přírodní podmínky související s úrodností roviny v okolí Blučiny umožnily Keltům zakládat i další osady. Archeologické prameny o nich máme z polohy Zahrádky za hřbitovem. Nejlépe se o stavbách laténských obytných objektů v Blučině dovídáme z plochy zčásti odkryté lokality v poloze Spodní Kolberky. V r. 1965 zde prozkoumal I.Peškař šest zahloubených keltských chat, ke kterým přibyla v roce 1975 sedmá se zlomkem sapropelitového náramku. Charakteristické půdorysy s kůly ve středu kratších stran nebo bez kůlů měly rozměry 300x200 až 500x250 cm.

Doba římská,
představující konfrontaci dvou rozličných světů, antického (římského) a barbarského (v našich poměrech germánského), prezentuje na jižní Moravě vyhraněnou skupinu germánských památek, mající úzké vazby k naddunajské části Dolního Rakouska a jihozápadnímu Slovensku. Vytváří tak jeden geografický celek, nejčastěji označovaný jako tzv. kvádská sídelní oblast. Na katastru Blučiny známe dosud patrně jen sídlištní prameny. K nejstarším dokladům germánského osídlení Blučiny se hlásí nálezy z jámy odkryté bez bližších nálezových souvislostí na pozemku domu č.p. 162. Z celku, o němž nelze spolehlivě říci, zda se jedná o celek sídlištní či hrob (patrně jde o sídlištní jámu?), byly zachráněny tři celé germánské keramické nádoby a zejména římská pánev typu Eggers 140. Podle bronzové pánve můžeme celek datovat rámcově do rozmezí B1a-B2a, resp. do flavijského období. Osídlení z doby římské je potvrzeno i na dalších polohách. Na základě povrchových průzkumů usuzujeme na germánská sídliště v poloze Bažantnice a v poloze U bílého kříže. Šest sídlištních jam se podařilo v r. 1962 prokopat k.Ludikovskému v poloze Konopné zahrádky.

O nejintenzivnější germánské sídlištní aktivitě vypovídá rozsáhlá lokalita v poloze Spodní Kolberky. Lokalitu objevil v r. 1957 laborant Archeologického ústavu v Brně pan J.Teplý. V letech 1959 a 1965 zjistil výzkumem I.Peškař 121 objektů z doby římské, z toho bylo komplexně prozkoumáno sedm zahloubených chat s typickým šestiúhelníkovým rozmístěním kůlů. V jednom případě se kůly rýsovaly v rozích chaty. Chaty byly orientovány vchodovou stranou k jihu. Někdy na vchod usuzujeme podle vchodového výklenku nad nímž původně stál menší přístřešek nebo prosté zahloubeniny uvniř objektu. O interiérech blučinských chat nelze říci nic bližšího, pouze můžeme usuzovat na obytnou plochu o rozsahu 5,7 - 17,4 metrů čtverečních. Chaty lze rekonstruovat jako jednoprostorové obytné příbytky se sedlovou střechou a se stěnami z proutěného výpletu omazaného hlínou. Germáni využívali sídliště zejména ve 2. stol. až v 1.pol. 3.stol. a pak v pozdní době římské. Obyvatelé sídliště se živili především zemědělskou činností. Udržovali také čilé obchodní kontakty, soudě podle početného keramického importu z řimských provincíí (rheinzabernská sigillata, raetská keramika, mramorovaná keramika, malovaná keramika, kolkovaná keramika, jemná žluto-oranžová keramika ad.). Hlavní význam sídlištní lokality spočívá v poznání přechodného stupně mezi starší a mladší dobou římskou ve 2.pol. 2.stol., resp. v době markomanských válek. Z tohoto období pochází několik objektů, včetně chat. V jednom z objektů byl v neklidných dobách markomanských válek (166-188) zakopán v římském bronzovém vědru östlandského typu depot železných germánských a římských předmětů (např. kosa, nůžky, nůž, kopí, zlomek meče a další zlomky a římská naběračka). Značný rozsah osídlení spatřujeme i v 1.pol. 3.stol. (sídlištní objekty s množstvím keramických nálezů a dalších drobných předmětů denní potřeby, mince Alexandra Severa /222-235/).

Nejmladší osídlení z doby římské již není tak početné, což odráží i celkové společenské klima jižní Moravy, zejména koncem 4. století. V tomto období se střední Podunají a země na sever od Dunaje stávají součástí rozsáhlých pohybý různých germánských kmenů, které již předznamenávají blížící se velké a spletité etnické pohyby doby stěhování národů. Do pozdní doby římské nebo snad až na rozhraní mezi dobou římskou a dobou stěhování národů, tj. do horizontu sídlišť zlechovského typu je datován objekt 84 z polohy Dolní Kolberky, z jehož inventáže pochází dvojdílná bronzová spona s obdélníkovitou nožkou.

Doba stěhování národů.
Bohatý knížecí hrob z Cezav a kostrový hrob z Nivek, z něhož se podařilo zachránit pouze střibrnou pozlacenou sponu s rozeklanou nožkou z období poloviny 5.stol. náleží k ojedinělým nálezům z doby stěhování národů na katastru Blučiny. Mají-li nálezy z doby laténské a římské z Blučiny výunam především pro poznání poměrů na jižní Moravě a ve středním Podunají, pak nález hrobu z Blučiny - Cezav mnohonásobně překračuje hranice této oblasti a představuje jeden z největších objevů české archeologie.

Knížesí hrob nalezl při sondážním výzkumu na západním svahu Cezav v červenci 1953 K.Tihelka. V hrobě byl uložen asi 35 - 40 letý muž s bohatou výbavou zbraní, šperků a dalších předmětů, ketrá prozrazuje významné postavení zemřelého, stojícího snad přímona vrcholu mocenské struktury germánské společnosti. Dvojbřitý široký meč (spatha), jednosečný krátký meč (sax) a masivní zlatý náramek o hmotnosti 226,7 g ukazují na insignie barbarského vládce. Spatha měla rukojeť pokrytou zlatým plechem a zakončenou stříbrnou hlavicí. Stříbrné pozlacené nákončí pochvy spathy bylo zdobeno vložkami rudého almandinu. Sax se také podařilo nalézt v pochvě, jejíž krásné nákončí zdobil zlatý plech s přihrádkovou inkrustací a almndiny patrně indického původu. Další zbraně a součásti výstroje, tj. sada patnácti železných šipek původně uložených v toulci, kostěné obklady reflexního luku, jaký používali hunští nájezdníci, kování jezdeckého bičíku a stříbrné kování dřevěného sedla, dokumentují jezdecko-nomádskou komponentu, která má vztahy k východnímu kulturnímu okruhu. Oděv zemřelého spestřovala celá řada různých ozdob a součástí. Po římském způsobu na rameni upevňovala šat střibrná samostřílová spona s cibulovitými knoflíky. Na koženém opasku sepnutém zlatou přeskou s almandinovými vložkami byly připevněny dvě stříbrné pozlacené přezky zdobené vrubořezem, jimiž byl upevněn řemen k zavěšení meče. Pravou ruku zdobil masivní náramek s pečetítkovými konci vyrobený z ryzího zlata. Obuv sepínaly a zdobily dvě zlaté přezky, nákončí a další ozdobné trojúhelníčky s přihrádkovými inkrustacemi vyplněné opět almandiny. Další výbavu, uloženou u nohou zesnulého, tvořily tři skleněné nádoby (dvě štíhlé - balsamaria a jedna baňatá) zhotovené pozdně římskými dílnami v Podunají, kostěný hřeben, střibrné přezky, chalcedonová perla pocházející z jihoruských oblastí a zavěšená jako amulet na pochvě spathy a další drobné předměty. Ačkoliv nevíme zcela přesně, kdo byl v tomto hrobě uložen k poslednímu odpočinku, lze se domnívat, že se jednalo o "drobného" barbarského krále, pro něhož bývá v latinských pramenech uváděno označení "reguli". Hrob je svým významem srovnatelný např. s hrobem gepidského krále pohřbeného v Apahidě (Rumunsko) nebo částečně s hrobem franckého krále Childericha, jehož hrob byl objeven v Tournai (Belgie). Různé složky inventáře hrobu: jezdecko-nomádská (luk, sedlo bičík, šipky), západogermánská (spatha), event. pozdněřímská (atribut spony a její způsob připevnění na oděvu) svědčí o složité etnické situaci a struktuře mocenských bojů ve středním Podunají ve 2.pol. 5.stol., tj. v době rozpadu Attilova kmenového svazu a v době před langobardským osídlením jižní Moravy, kdy byl zemřelý pochován. Proto přes tyto nesnáze je obtížné zcela jednoznačně se vyjádřit k etnické příslušnosti pohřbeného krále, nemluvě již k jeho jménu. Nicméně podle současných znalostí písemných pramenů a předpokládaných etnických pohybů se uvažuje, že na jižní Moarvě v tomto období sídlili Herulové nebo jim podobní kmenové se silnými východními elementy.