Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru.

Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne. Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami „umývá“ obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz.

Ve svém území má zajíc několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou. Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.

V době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období vzájemně vážně ublíží.

Zajíc je typickým býložravcem. Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z potravy.

Díky změnám v krajině, ubývání zeleně, zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře.