Ťuhýk obecný je pěvec dravčího vzhledu, poněkud větší, ale štíhlejší než vrabec. Sameček má na šedé hlavě černý pruh, rezavohnědý hřbet, šedý kostřec, černé letky, spodinu těla bělavou. Samička je shora - včetně hlavy - narezavěle hnědá. Ťuhýk obecný obývá křovinaté plochy, meze, okraje lesů apod. Sedává na vyvýšených místech, odkud vyletuje za kořistí. Tou je převážně hmyz, ale i drobní savci a ptáci; své úlovky často napichuje na trny do zásoby. Hnízdo staví ve větvích křovin. Na snůšce 4 až 6 vajíček sedí pravidelně jen samička, mláďata pak krmí oba rodiče. Tažný, přílet koncem dubna a začátkem května, odlet od konce srpna do začátku října. Zimuje ve východní a jižní Africe. Ohrožený, zvláště chráněný druh.

Jemný švitořivý zpěv, s občasnými hrubšími vložkami je v přírodě velice nenápadný, i když jeho původce je pták poměrně nepřehlédnutelný. Samec ťuhýka obecného je pestře zbarvený pěvec velikosti štíhlého drozda, který je nápadný svým červenohnědým hřbetem, šedou hlavou a poměrně dlouhým černým ocasem, kterým často pohybuje ze strany na stranu. Samička je nenápadná, hnědavá, s tmavě vlnkovanými boky.

Ťuhýka nejčastěji spatříme, jak sedí na vrcholku nějakého trnitého keře a odtud jako z pozorovatelny vyhlíží svou kořist. Tu tvoří nejrůznější hmyz, ale i vajíčka a mláďata jiných pěvců a ulovit dokáže i drobného savce. Je to tedy jakýsi dravec mezi našimi pěvci stejně jako ostatní ťuhýci a je k dravému způsobu života dobře přizpůsoben. Jeho zobák je poměrně dlouhý, horní čelist je na konci zahnutá a její hrana je po straně opatřena ostrým zoubkem, zejkem, podobně jako je tomu u sokolovitých dravců. Zejk usnadňuje ťuhýkům drtit a trhat kořist. Má-li ťuhýk potravy nadbytek, s oblibou napichuje kořist na trny do zásoby, která pak bývá často zapomenuta.

Mnohem častěji než zpěv nás na přítomnost ťuhýka upozorní jeho varovný hlas - ostré ček - ček, opakované vícekrát za sebou.

Vlastní zpěv jednotlivých samců ťuhýka obecného je značně rozmanitý, neboť ťuhýci dokáží imitovat nejrůznější hlasy a zvuky.V dřívějších dobách býval ťuhýk obecný pro své pěvecké schopnosti chován i ptáčníky v klecích. Klasik české ornitologie Karel Kněžourek ve svém Velkém přírodopisu ptáků, vydaném v roce 1910, o zpěvu ťuhýka píše: "Jest to velice schopný a učenlivý zpěvák, a vycvičen-li, musíme jej počítat ku nejlepším domácím pěvcům. Co slyší, to se snaží věrně reprodukovati, a proto budiž mu vzorem vždy dokonalý nějaký pěvec. Jaký div, že pak svému pěstiteli způsobí velikou radost."

Tolik tedy Kněžourek. Dnes již ťuhýky v klecích chovat nelze, takže věřme starým praktikům. Jemný zpěv ve volné přírodě žijícího ťuhýka nás však bezesporu potěší neméně.

Ťuhýk obecný je ptákem tažným, který se vrací ze svých zimovišť v jižní Africe poměrně pozdě, většinou až začátkem května. Jeho věrnost místu hnízdění je značná.

Hnízdním biotopem ťuhýků obecných jsou nejrůznější křovinaté biotopy v kulturní zemědělské krajině. Své hnízdo nejraději staví skrytě v hustých trnitých keřích jako jsou trnka a růže. S odstraňováním křovin a scelováním pozemků jeho početnost ve vlastní zemědělské krajině značně poklesla, a to nejen u nás. Je odhadováno, že jen v letech 1970 - 1990 se početnost evropské populace snížila asi o 50 %. Dnes jej často zastihneme i na neudržovaných okrajích měst a obcí, neboť zde nachází dostatek křovin i hmyzu. Pozorováno bylo dokonce, jak staří i mladí ťuhýci posedávali na popelnicích a chytali vyletující hmyz, a dokonce jej vybírali i přímo z otevřených popelnic.

Ťuhýk obecný je dnes zařazen mezi zvláště chráněné živočichy, a to v kategorii ohrožený druh.