Mnozí lidé sotva uvidí spolubližního jak se nadměrně zásobuje, hned posměšně říkají, že sysluje. Nikdy se ale takhle nemůže vyjádřit ten, kdo alespoň trochu zná přírodu. Ví, že okatý hlodavec z čeledi veverkovitých - sysel obecný si nikdy žádné zásoby na období nouze neshromažďuje. Nepřízeň zimního času pravidelně, po celou dobu svého života, a ta může být při štěstí i 6 roků, přečkává vždy ve strnulém spánku a spoléhá se jen na vrstvu podkožního tuku, který si musí přes léto nahromadit.

Dnes už nemáme možnost tolik pozorovat sysly na teplých výslunných stráňkách nebo mezích kolem polí a pastvin. Nejrozšířenější byli v 50. letech minulého století, pak začali odevšad mizet a současný stav dospěl tak daleko, že sysel byl zapsán do Červené knihy jako ohrožený druh. Jeho poslední, nevalné kolonie přežívají u nás na několika málo místech, kde se pravidelně sekají travnaté plochy; na polních letištích, závodištích a sportovních hřištích.

Sysel obecný je bystrý, mrštný tvor o něco větší než veverka. Je to vysoce společenské zvíře s denní aktivitou a dovede žít i ve stohlavých koloniích. Pískově zelenkavý kožíšek, neskonalá mrštnost, pohyblivost, pozorné oko i dokonalé plížení z něj mnohdy dělají těžko postřehnutelného "ducha" travnatých planin. Zjistí-li některý sysel blížící se nebezpečí, postaví se jako kolík, ostře hvízdne, aby upozornil ostatní a všichni okamžitě mizí v podzemí svých nor. Teprve za hodnou chvíli ten nejodvážnější opatrně vystrčí hlavu ze své nory a zjišťuje zda nebezpečí pominulo. Je-li čistý vzduch, všichni zase postupně vylézají a dál shání potravu. Syslí obydlí není žádná složitá stavba, jen kolmější dlouhá chodba někdy až dva metry dlouhá, zakončená komůrou vystlanou senem. Z pelíšku pak vede ještě další nora, útěková pro případ nebezpečí nedaleko mezi trsy trávy. Žádný syslí příbytek ale neprozrazuje vyhrabaná hlína, tu roznáší majitel v lícních torbách po okolí. Co však zrazuje jeho přítomnost je silný pach ostré moče. Vrozený zvyk totiž syslovi velí se před každým vklouznutím do podzemí vymočit.

Smysl syslího života je postaven na dvou principech; na jaře se nejprve postarat o následníky svého rodu a pak se co nejvíce vykrmit, aby tuková vrstva na zimu dosáhla tloušťky alespoň 1 cm. Nejkaloričtější potravu pro sysly jsou semena jakostních trav, lipnice, ovsíku, kostřavy i jejich mladé výhonky. Méně si přilepšují drobným hmyzem nebo masíčkem mladého hraboše. Neodolatelnou potravou jsou vždy obilná zrna. Dokáží za nimi podnikat i daleké výpravy k polím, což se pro mnohé stává osudným. Sysly pronásledují káňata, sovy, lasičky a hranostajové. Aby se alespoň trochu před nimi ochránili, vyhrabávají si přímo v polích mělké úkrytové nory a v nich si zřizují tzv. krmné lavičky. Přináší si sem ukousané klasy a v klidu zrníčko po zrníčku vybírají. Při takových lukulských hodech rychle tuční a staří samci jako první zleniví. Většinou se ještě přede žněmi vrátí do rodných kolonií a uléhají již v srpnu k zimnímu spánku. Brzy je následují samice i mladí. Než sysel zalehne k dlouhému odpočinku, přináší si do obytné komůrky větší množství suché trávy, aby v ní byl pořádně zahrabán. To pravděpodobně zavdalo příčinu k mylné domněnce, že si dělá zásoby na zimu.

Sysel se rozmnožuje jedenkrát do roka, a to v červnu. Samička vrhne okolo sedmi holých a slepých mláďat, která po čtyřech týdnech prohlédnou a za další čtyři týdny se začínají při hrách kolem nory osamostatňovat.