Výrazně větší než vrabec, shora zbarvený šedohnědě, zespodu světlejší, s nazelenalým kostřecem. Na rozdíl od strnada obecného nemá v ocase bílou barvu. Obyvatel nižších poloh s loukami a skupinami keřů nebo stromků, častěji u vod. Potrava je tvořena jak semeny a částmi rostlin, tak hmyzem. Hnízdo je zpravidla na zemi v trávě. Samička začíná od konce dubna snášet 3 až 5 vajíček, která zahřívá bez pomoci samce. Rovněž mláďata jsou zpočátku krmena jen samicí, až později se zapojuje i samec. Stálý a částečně tažný druh. Na zimu vytváří hejna, která se potulují v okolí hnízdišť; menší část našich ptáků odlétá pravděpodobně na jih Evropy. Kriticky ohrožený druh, podle zákona zvláště chráněný.

Strnad luční svým nenápadným zbarvením trochu připomíná dobře známého skřivana. Je celý hnědavý, pouze na prsou a na bříšku má hnědavé cákance, umístěné na světlém podkladu. Poměrně robustní zobák pak nezapře zálibu v semenech nejrůznějšího typu.

Zpěv tohoto největšího evropského strnada je velmi jednoduchý, několikaslabičný a stále se opakující trylek. Každá strofa je přitom zakončena charakteristickým vrzavým zvukem, který nám může připomínat chrastění svazku klíčů. Na druhou stranu je ale jeho zpěv natolik charakteristický, že si ho stěží můžeme splést s jiným druhem.

Kde se ale můžeme se strnadem lučním v přírodě setkat? Mezi jeho nejoblíbenější prostředí patří otevřená krajina v nižších nadmořských polohách v podobě kosených i nekosených luk, pastvin, neudržovaných ploch zarůstajících ruderálními bylinami, vřesovišť či okrajů obilných polí. Přestože strnad luční v naprosté většině případů hnízdí i sbírá potravu na zemi, samečci s oblibou vysedávají na vyvýšených místech, jako jsou telegrafní sloupy, dráty elektrického vedení, špičky stromů či keřů či jen vyčnívající suché byliny. Z těchto míst pak také ostatním samečkům a samičkám, kterých jeden sameček může mít několik, předvádějí svou písničku.

Podle popisu prostředí strnada lučního by se mohlo zdát, že se s tímto ptáčkem můžeme setkat téměř kdekoliv. Bohužel, početnost strnadů lučních na většině jejich evropského areálu klesá již od 50. let 20. století. Nejinak tomu bylo i u nás, těžištěm jejich výskytu zůstalo Polabí, Podkrušnohoří a jižní Morava. Nicméně v posledních deseti letech se zdá, že početnost těchto strnadů pomalu stoupá, a začínají se tak objevovat i na místech, odkud dříve nebyli známi. Šance, že z jara uslyšíme během toulek přírodou charakteristický vrzavý zpěv strnada lučního, je tak stále vyšší.