Největší z našich pěnic, velká jako vrabec. Celkové zbarvení šedé, mladí ptáci jsou nahnědlí; od podobné p. slavíkové ji lze rozlišit podle bílých krajních ocasních per. Dospělí samci mají výrazné žluté oči a na spodině těla husté příčné vlnkování. Vyskytuje se v hustých křovinách v otevřeném terénu a na okrajích lesů, především v teplejších oblastech. Živí se hmyzem, který sbírá z listí, větviček i ze země, koncem léta a na podzim také různými bobulemi. Hnízdí jednou ročně. Samička snáší do hnízda umístěného ve větvích keřů snůšku 4 až 5 vajíček. Na jejím zahřívání i na péči o mláďata se podílejí oba staří ptáci. Tažná, zimuje ve východní Africe. Na hnízdiště přilétá začátkem května, opouští je od srpna. Silně ohrožený, zvláště chráněný druh.

Pouze krátkou dobu a jen místy můžeme u nás slyšet zpěv pěnice vlašské. Patří k větším druhům našich pěnic a její zbarvení je od ostatních značně odlišné: je šedá, na hřbetě tmavší, spodní strana těla je tmavě příčkovaná podobně jako u krahujce. Tomuto dravci se pěnice vlašská podobá i dravým, trochu jakoby vytřeštěným výrazem světle žlutých očí.

Pěnice vlašská obývá jen teplejší oblasti v nižších polohách, jako je především jižní Morava nebo střední Čechy. Takovými vhodnými místy jsou křovinaté stepní stráně, stačí však i rozsáhlejší skupiny keřů v polích, křoviny na mezích nebo na náspech železničních tratí. Je zajímavé, že velmi často se vyskytuje společně s ťuhýkem obecným, což patrně není dáno jen podobnými nároky na stepní, na hmyzí potravu bohaté prostředí s křovinami, v nichž oba druhy stavějí svá hnízda.

Na svá hnízdiště přilétá pěnice vlašská až v květnu a zpívat ji můžeme slyšet nanejvýš po dobu jednoho měsíce od příletu. Již v srpnu se pak opět vytrácí na svá východoafrická zimoviště.

Její zpěv se svým úzkým tónovým rozsahem velmi podobá zpěvu pěnice slavíkové, která je u nás více rozšířena, spíše však na vlhčích a výše položených místech. Odlišit zpěv pěnice vlašské můžeme podle kratších strof, méně bohatých na motivy, a zejména ostřejšího zvuku celé písně. Naprosto spolehlivým rozlišovacím znakem je občasné ostré zavábení "čerrr", které pěnice vlašská do zpěvu zejména při rozčilená vkládá. K vyprovokování tohoto hlasu stačí zpravidla i zastavení se u keře, v němž pěnice právě zpívá.