Lejsek šedý je menší než vrabec, shora šedohnědý, zespodu šedobílý. Žije ve světlejších lesích, parcích a zahradách. Sedává na vyvýšených místech, odkud prudce vyletuje za hmyzem. Hnízdo staví v polodutinách či v paždí větví, na budovách a podobných místech, většinou poměrně nízko nad zemí. Na snůšce 4 až 5 vajec sedí jen samička, kterou sameček zčásti zásobuje potravou. Mláďata krmí oba rodiče. Koncem srpna a v září se vydává do zimovišť, která leží v tropické a jižní Africe. Na hnízdiště se vrací koncem dubna a v květnu. Je zařazen mezi ohrožené, zákonem zvláště chráněné živočichy.

Zpěv lejska šedého je značně nenápadný, ale svým jednoduchým a celkem nevýrazným rázem se příliš neliší od zpěvu ostatních lejsků. Těch u nás žijí celkem čtyři druhy, dosti odlišné zbarvením. Lejsek šedý je z nich zbarvením nejjednodušší - světle šedý a vespod bělavý ptáček bez jakýchkoliv barevných ozdob.

Kromě hlasu však mají podobné chování. Jsou to vše ptáci živící se výhradně drobnými bezobratlými, především hmyzem. Loví ho v letu a pro lov si vytvořili svéráznou strategii: sedí na vrcholku stromu, na větvi, na drátech nebo jiném vyvýšeném místě s dobrým výhledem a čekají na letící hmyz. Okamžitě pak z místa vyletí velmi obratným třepotavým letem a po uchopení kořisti do zobáku se klouzavě snáší na stejné místo nebo jiné vhodné místo v sousedství.

Na svém stanovišti sedí lejsek nápadně vzpřímeně. Přitom jakoby nervózně pocukává křídly a ocasem a vydává značně nápadný hlas - vábení. Tento hlas je sice tichý, ale ostrý a upozorní nás na přítomnost lejska spíše než nenápadný zpěv. Podobně velmi charakteristické je varování, pokud je lejsek něčím znepokojen. Lejsek šedý jako výhradní hmyzožravec je nucen na zimu odtáhnout, a to až do střední a jižní Afriky. K nám za hnízděním přilétá značně pozdě, až koncem dubna nebo začátkem května a opět odlétá v srpnu až do září. Naši lejsci přeletují přes Saharu v celé její šířce, jak ukazují nálezy u nás kroužkovaných lejsků ve Středomoří mezi Baleárami až Kyprem.

Lejsek šedý patří původně k průvodcům evropského listnatého lesa, tedy k druhu rozšířenému v Evropě a nanejvýš ještě v západní Sibiři. Také řídké listnaté lesy jsou jeho nejčastějším hnízdním prostředím, ale postupně pronikl i do parků a zahrad. Bohužel však i vzdor dobrému soužití s člověkem početnost lejsků v posledních desetiletích v celé Evropě velmi poklesla a i u nás je veden jako ohrožený druh. Hnízdo si zakládá v různých polodutinách, což jsou v přírodě různé výklenky nevysoko ve stromech, za kůrou, v paždí větví při kmeni, ve štěrbinách, v zahradách často v různých výklencích staveb zpravidla shora krytých, ale také v polobudkách nebo i v kovových lampách. Od půli května až do července je možné nalézt v hnízdě zpravidla 4 - 5 vajec, po 14 dnech sezení a 14 dnech krmení mláďata vyletují z hnízda a brzy se sama vydávají na cestu do zimovišť.