Kurovitý pták velikosti kosa, zavalité postavy, s krátkým ocasem. Zbarvení žlutavě hnědé s podélným čárkováním, shora tmavší. Žije v otevřeném terénu, kde se zdržuje na zemi ve skrytu vegetace. Na zemi i hnízdí. Snůšku zhruba 7 až 14 vajec zahřívá samička. Také o mláďata, která ihned po vylíhnutí opouštějí hnízdo, se stará pouze samice. V potravě převládá rostlinná složka (především semena různých plevelů a trav). Křepelka je tažná, zimuje jižně od Sahary; přilétá koncem dubna a v květnu, odlétá v srpnu a září. Patří mezi silně ohrožené a zákonem zvláště chráněné druhy.

"Křepelala křepelička" a další lidové popěvky ukazují, jak oblíbeným a známým ptákem byla v minulosti křepelka polní. Zde bych jen upřesnil, že všeobecně známý hlas je vlastně zpěvem samečka. Ten je nejčastěji v našich krajinách poeticky přepisován jako "pět peněz" - možná to mělo nabádat ke spořivosti - nebo "pojďte žít" - čili výzva sedláků k sklizni obilovin. Lidové vyjádření zpěvu dobře vystihuje rytmus, v trojslabičném zvuku je první tón odsazen a další dva následují bezprostředně po sobě.

Samička se ozývá od kohoutka poněkud odlišně. Rytmus dvou či tříslabičného zvuku je sice zachován, ale vlastní barva je trochu jiná. Uměle zhotovenou vábničkou lze samičku napodobit, a tak přilákat chtivého samečka do blízkosti člověka, kterému se jinak opatrně vyhýbá. Využíváme toho při odchytech samečků za účely kroužkování.

Křepelkám zjevně nesvědčí změny ve způsobu obhospodařování zemědělské půdy a jejich stavy ve střední Evropě se v minulých desetiletích výrazně snížily. Dříve hnízdily křepelky nejhojněji v obilnářských a řepařských oblastech nížin, dnes kohoutka spíše slyšíme v pahorkatinách, kde vliv velkovýroby omezoval existující přírodní podmínky.

Křepelka je naším jediným kurovitým ptákem, který odlétá zimovat ponejvíce do severní Afriky; některé ale doletí až pod rovník. Na rozdíl od jiných kurů, například koroptví nebo bažantů, sice létají prudce a rozhodně vytrvaleji, ale i tak je to obdivuhodný výkon přeletět volnou hladinu Středozemního moře. Na podzim se evropské křepelky shromažďují na jižních výspách našeho kontinentu, na Sicílii, na jihu Španělska nebo Peloponésu a při severním větru se vydávají někdy i za měsíčné noci, čili nejenom ve dne, na mnohahodinovou pouť. Ve starších cestopisech býval jejich přílet na severoafrické pobřeží plasticky líčen. Tehdy se nad mořským obzorem objevil nízký, rychle se blížící mrak. Záhy bylo slyšet hluk způsobený máváním tisíců křídel a již se první křepelky vrhaly jako zmámené těsně za hranicí příboje na písčité pobřeží. Zde zůstávaly několik minut bez pohybu, jako by nevěřily, že nejriskantnější část své podzimní pouti mají za sebou. Ale záhy nabraly potřebných sil a hbitě zmizely v blízké vegetaci, aby sehnaly něco k snědku. Podle těchto pozorovatelů nebyl nikdy jarní tah na sever do Evropy v takovém množství, spíše to byla pouze menší hejnka, takže postrádala efekt příletu stovek či tisíců ptáků naráz. Tato líčení sice již patří minulosti, ale určitě by si nikdo nepřál, aby od nás křepelky vymizely úplně. Doufejme, že změny v hospodaření se příznivě projeví i na zvýšení jejich početnosti v budoucích letech.