Koroptev polní se zdržuje v otevřeném terénu, na polích a úhorech. Létá nízko nad zemí, rychlé třepetání křídly se střídá s krátkým klouzavým letem, při němž je nápadný rezavý ocas. Kohoutek se od slepičky liší podkovovitou skvrnou na hrudi. Větší část roku se drží v malých hejnech. Stálý pták. Hnízdem je prostý důlek v zemi. V potravě převažuje rostlinná složka (především semena plevelů), pouze mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou. Ohrožený druh.

Jsou hlasy, které nás při procházce zemědělskou krajinou nijak nezaujmou. Zaslechneme-li však z pole či meze nenápadné "čiřik-čiřik", naše smysly zpozorní a ornitolog, milovník přírody i myslivec jásá. Ono čiřikání totiž neklamně prokazuje přítomnost kohoutka koroptve polní, druhu kdysi tak banálního, že byl po statisících loven, a dnes příslušníka elitní skupiny ohrožených druhů z červeného seznamu.

Kdybychom povídání o koroptvi připravovali před padesáti lety, mluvili bychom úplně jinak. Ještě koncem 40. let byla totiž jedním z nejhojnějších ptáků v kulturní zemědělské krajině a prof. Komárek tehdy ve svém díle Česká zvířena píše o koroptvi jako o druhu, kterým jsou české země doslova zaplaveny.

V 50. letech však přišla katastrofa. Se změnou zemědělského obhospodařování krajiny, spočívající především v rozorání mezí a zcelování pozemků, chemizaci zemědělství a nástupu těžké, ale hlavně rychle jezdící mechanizace, došlo během několika málo let ke zhroucení populací koroptve. A to přesto, že byl zastaven jejich lov. Nepomohla ani zvýšená péče, kterou koroptvi věnovali zejména myslivci. Člověk tak vlastně během jediného desetiletí téměř zdecimoval druh, kterému před tisíciletími umožnil rozšířit se do území pro jeho existenci původně nevhodných a kterému vytvořil excelentní podmínky pro existenci. Vždyť jarní populace koroptví byly v roce 1935 odhadovány na území bývalého Československa na šest milionů kusů. V roce 1965 to bylo pouhých 770 tisíc kusů, tedy jen o málo více než jedna desetina původního stavu. Koroptve se dodnes vyskytují prakticky po celém území České republiky. Jejich populace je však malá a často jsou na koroptve nejbohatší okraje měst s rumištními plochami a s pestrou vegetací tzv. plevelných rostlin.

Životu v polích, mezích a jiné nízké bylinné vegetaci jsou koroptve dobře přizpůsobeny. Na svých krátkých nohách působí vždy jakoby přikrčeným dojmem a hnědě skvrnitá horní strana těla koroptev dokonale maskuje. Kohoutek je zbarven téměř stejně jako slepička, pouze na prsou se pyšní tmavou, podkovovitě zahnutou skvrnou. Kohoutek koroptve má mezi našimi kurovitými ptáky výjimečné postavení. Zatímco kohoutci bažantů, křepelek či tetřívků žijí v mnohoženství a o své potomstvo se nezajímají, koroptví kohoutek vytváří se slepičkou trvalý pár a jako vzorný otec se stará i o výchovu mláďat. Rodiny s mláďaty zůstávají spolu i po vyhnízdění a hejnko společně přečkává i zimu. Zima je vedle chladného a mokrého jara největším nepřítelem koroptví a tuhé zimy dokázaly zdecimovat jejich populace více než intenzivní lov. Tyto přírodní regulační mechanismy však koroptve dokáží díky své vysoké rozmnožovací schopnosti rychle eliminovat. Proti civilizačním vlivům typu chemizace, rychle jedoucích sekaček a mizení hnízdních biotopů jsou však koroptve bezbranné.