Dub pýřitý patří v ČR mezi ohrožené druhy. Tomuto až 20 metrů vysokému stromu se nejlépe daří na mělkých kamenitých vysýchavých půdách slunných svahů. Na hlubších půdách (např. spraše) dosahuje statnějšího vzrůstu, na exponovaných stanovištích roste jen jako keř. U nás ho najdeme pouze v nejteplejších oblastech středních a západních Čech a jižní Moravy.

Pozoruhodný je věk, kterého duby dosahují a který se pohybuje na hranici životnosti dosažitelné pro listnáče. Dožívají se podstatně vyššího věku než buky nebo lípy, v průměru 400 až 500, vzácně i přes 1000 let. Mnoho starých dubů je zákonem chráněno a jejich zachování je finančně velmi nákladné.

Kořeny dubu pozitivně ovlivňují provzdušněnost těžkých půd, významně působí i na vsakování vod. Postupným prorůstáním kořenů do hloubky a jejich následným odumíráním tvoří jakési vertikální drény, kterými se voda dostává do hlubších vrstev půdy.

Tvrdé, pevné a velmi trvanlivé dřevo má široké upotřebení zejména pro vodní stavby, výrobu pražců, sudů, parket a v nábytkářství. Kromě cenného dřeva poskytují duby i suroviny na výrobu léčiv. Dubová kůra se většinou používá na přípravu odvarů, obkladů, na koupele (při omrzlinách, pocení nohou…).

V symbióze s dubem žije řada oblíbených jedlých hub, zvláště hřibů. Na dub je také vázáno mnoho druhů specializovaného hmyzu, konzumentů listí, kůry nebo žaludů. Mezi kořeny bychom našli stonožky, mnohonožky, larvy roháčů, nosorožíků a zlatohlávků, v dutinách pak hnízda včel a sršňů, pod kůrou mravence, larvy tesaříků, lumků, krasců, komárů, i štírky. Na větvích dubů se často objevují patologické novotvary zvané duběnky. Vznikají tak, že samička hmyzu Cynips tinctoria (žlabatka) napíchne vegetační vrchol pupene a naklade do něj vajíčka. Larvy, které se vylíhnou, dráždí při svém růstu okolní pletivo, takže se místo normálních výhonků tvoří kulovité útvary, které hmyz používá jako úkryt i jako potravu. Asi po šesti měsících opouští hmyz duběnku otvorem, který si prokouše.

Lesní porosty, ve kterých převládají různé druhy dubů, se nazývají doubravy. Kdysi pokrývaly dubové lesy rozsáhlé plochy našich nížin. Nejvíce je postihly zásahy člověka. Z původních souvislých lesů se zachovaly jen malé zbytky, protože jejich místo dnes zaujala lidská sídla a kvalitní zemědělská půda. Část zachovalých doubrav a dubohabřin je chráněna v maloplošných chráněných územích. Naši péči si ale zaslouží všechny přírodě blízké lesy, neboť se významně podílejí na udržení ekologické stability krajiny.