O vzniku či založení Blučiny se ničeho jistého neví, neboť spisů tak starých není. Nejstarší však a nejdůležitější obecní kroniku
a záznamy odcizil Blučině Václav Pešina z Čechorodu, zdejší farář 1818-1832, za rychtáře Jana Hochbauera z. čís. 47, který mu je vydal.
V. Pešina odvezl je sebou do Prahy, kde byl pak kanovníkem a kustodem u Sv. Víta. Veškeré pátrání po nich je marné. Dle záznamu bylo to
několik velkých starých knih, které obsahují zajisté mnoho důležitých památek.
Jest však jisto, že musí býti Blučina velmi stará a že patří mezi nejstarší osady na Moravě. Byla sídlištěm hned prvních známých vzdělaných obyvatelů.
Slované sem přišlí až v pátém století po Kristu.
Moravský dějepisec dr. Bretholz má však za to, že Sudety byly až asi do r. 60 před Kr. obývány Kelty (Gally) a že kolem roku narození
Kristova se v nich usadili germánští Markomani a Kvádové, kteří sem přišli z Pomohaní a pobyli tu téměř půl tisíciletí. Staří Řekové a
Římané poznali v Hercynském lese nejdříve keltské Boje a Kotiny, přišlé tam od Rýna. Nevíme však jistě, vztahovali-li staří dějepisci
název Hercynský les také na naše lesy a byla-li Morava před Kristem trvale obydlena. Neboť potřebných vykopávek z té doby nemáme hrubě
žádných a poznámky G. J. Caesara, Tacita, Poseidonia a Strabona jsou neurčité a kusé. Vzhledem k blízkosti provincií římských mohli bychom
na Moravě očekávati hojně památek rázu římského z 2. a 5. století. Kromě tábořiště římského u Věstonic četné jsou pouze mince, které značí
obchodní cesty Moravou k jantaronosným pobřežím baltickým. Jiné památky jsou právě tak vzácné a namnoze neurčité jako záznamy dějinné o našem kraji.
Vůbec první zvěst o dějinách naší domoviny podávají přehojné starožitnosti, které nalezeny byly v jeskyních moravských. Vzácné tyto památky jsou
nám důkazem, že nejdříve na Moravě obýval jakýsi národ v jeskyních a to hned v oněch dobách nedohledných, kdy podnebí u nás bylo nápadně drsnější
nežli nyní, kdy vrcholy všech vyšších hor našich věčným sněhem a ledem byly pokryty, a pak zase, kdy v temných lesích a na nivách moravských houfně
žila zvířata, jako jsou: Mamut, nosorožec, medvěd, lev, hyena a vlk, sob, los, divoký kůň a bůvol, zajíc bělák i liška polární, po nichž po všech
mimo hojně kosti zbylé není jiných památek.
První praobyvatelé moravští měli své příbytky v jeskyních, šatili se kožešinami, živili se lovem zvěře a ryb. Život jejich byl pln nebezpečenství
a bojů se šelmami dravými, jichž tehdy bylo velké množství. Nástroje a zbraně dělali si z kamene, parohu a dřeva. Dávný tento svět potrval mnoho
a mnoho století, změnil se znenáhla strašnými zátopami a děsnými převraty, z nichž konečně Morava vyšla v nynější podobě. Studené druhdy podnebí
se oteplilo, sněžky a ledovce na horách našich znenáhla roztály a s nimi pozvolna vymizeli jeskynní obyvatelé i druhy zvířat dřívějších, která
jsou nám vzhledem k nynější vlasti zvířaty předpotopními.
Opět mnohá století minula. A tu pomalu na místě dřevního života, »potopou« a strašlivými převraty zašlého, budil se jarý život nový. K dřívějším
lesům jehličnatým přidružily se listnaté hvozdy a rostlinstvo nabývalo tvářnosti nynější; končiny moravské znovu oživly zvířenou, která se již
celkem rovnala zvířeně dnešní. Konečně také obyvatelstvo zavítalo do krajin liduprázdných. Odkud, nelze docela říci, ani kdy. Snad od východu,
snad před tisíci lety. Noví tito obyvatelé byli mnohem vzdělanější; ačkoliv se život jejich nelišil valně od oněch obyvatelů jeskyň, přece v
pozdějších dobách je daleko předstihli. Kožený oděv jejich znenáhla ustupoval tkanému, nástroje, zbroj a šperky zhotovovali z rozličných kovů.
Vedle lovu vzdělávali a osévali pole obilím. K rozličným potřebám sloužily jim nádoby hliněné, z nichž mnohé i ozdobené jsou s nevšedním vkusem
a v našem okolí se vykopaly. Příbytky budovali si ze dřeva, s počátku nejvíce na kolech uprostřed jezer, močálů a řek, později na souši pospolitě.
Četné převraty a bouře, které před narozením Kristovým, jakož i dále až do šestého století po Kristu stíhaly téměř celou Evropu, nemohly nedotknouti
se též našich krajin a dávným našim předkům bylo mnohé svízele a útisky ba í ujařmení snášeti od divokých národů bojovných, kteří křížem-krážem
procházeli střední Evropou. Ale nejedna událost, která se z bouřlivých těch časů vypravuje, jest více než záhadnou ne-li docela smyšlenou.
S tímto starověkem, v němž předkové naší kraje tyto snad již obývali,souvisí úzce též veliké stáří našich hlavních osad, ku kterým také Blučina
přináleží; neboť se dá mysliti, že kdekoliv se který národ usazoval, že měl jistě na zřeteli dva hlavní životní živly, totiž vodu a oheň, které
hlavním podmínkám života zvlášť tenkráte odpovídaly, a proto se jistě usazoval při řekách a lesích, hlavně však při řekách, jelikož lesy tenkráte
převládaly, a když se již takového místa nedostávalo, byly teprve zakládány osady vedlejší. Mohou se tedy osady, které se při lesích hlavně však
při řekách nacházejí, pokládati najisto za původní.
Že musí býti Blučina velmi stará, to dokazují nalezené rozličné věci, jako Popelnice, popel, kosti, střepy a zkameněliny apod. a to hluboko pod
zemí a nejvíce na svahu kopců, na kterých je už země pevně usazená a zdá se býti panenskou, což beze sporu vyžaduje mnoho století nebo i tisíciletí
času, a přece jisto je, že uložila je tam ruka lidská. Tím se také vysvětluje, že nebyla Blučina založena tak blízko příkrého kopce, u něhož leží
za našich časů, ale že časem kopec mokrem se sesouval a tím se Blučině tak přiblížil. Zachovala se také pověst, že se v Pendrově mnoho propadlo
před dávnými časy, při čemž bylo mnoho domů se vším do země pohřbeno a řvaní dobytka bylo prý slyšeti do třetího dne. Neví se však, kdy se to stalo,
možná, že pohroma ta nastala sesutím vrchů, avšak není to jisté. Tolik se najisto ví že původně stál jen Pendrov a že měl i svou kapli, ze které pochází
starobylá křtitelnice, stojící dosud v nynějším kostele. Neví se však, na kterém místě kaple stála. Možná, že stala na konci spodní strany v záhradě patřící
k číslu 146, neboť se tam v 18. století nalezl kalich. Je však jisto, že Blučina stála dřív než Rajhrad a že při zakládání kláštera rajhradského měla už své přesné hranice.
Dá se soudit, že původní osady moravské musí býti prastaré, ovšem mnohokráte zbořené, popleněné, vypálené, mnohé z nich i dlouhá staletí v rumech ležící,
rozličně pojmenované a divným osudem zmítané. Těžko je určiti přesné stáří a prvotní polohu naší osady, když ani historikové polohu a stáří hlavních měst bezpečně určiti nemohou.