Nejvyšším patentem o rozdělování obecních pastvin z 18. listopadu 1768, jakož i patentem ze dne 31. srpna 1770 bylo schváleno, aby všechna obecní pastviska, jež občané sami nebo společně s vrchností užívají, dle velikosti svých gruntů poměrně mezi sebe rozdělili a každému z nich díl přidělili. Na vlhkých místech mají pastviska býti ponechána na luka, jinde na pole rozorána a k domovním číslům připsána.
Dle těchto patentů byl rozdělen ihned les a postupně obecní pastviska. Nejdříve povoleno vrchnostenským úřadem v Židlochovicích rozděliti Prostřední kout, Zadní kout a Pod zahrádky. Zadním koutem mělo býti poděleno 56 1/2 láníků a 18 1/4 1áníků. Za tato přidělená pole jsou povinni poskytovati vojenské přípřeže. Jelikož pololáník musí přípřež poskytovati dvojnásobně před čtvrtníkem, též obdrží dvojnásobný podíl rolí a čtvrtník může požadovati pouze 1/2 dílu přídělu pololáníkova.
Výnosem vrchnostenského úřadu židlochovského ze dne 22. dubna 1822 povolena rozděliti Prostřední kout a Pod zahrádky dle těchto směrnic: 1/2 láníkům a čtvrtníkům, jichž je 74, případnou 2/3 a 62 chalupníkům 1/3 jmenované země, poněvadž chalupníci jsou osvobození po čas pokoje od transportů a přípřeží a mají na vojenské účely přispívati jen ze svobodných gruntů dle kontribuce.
Kdyby však chalupníci nebyli s dělením spokojeni a s 1/2 a 1/4 láníky žádali stejný díl, mohou podati do 14 dní odvolání, avšak napřed jim bylo sděleno, že potom teprve neobdrží ničeho.
Dlouho se v obci dohadovali. 30. prosince 1822 dostavili se zvolení blučinští sousedé k vrchnostenskému úřadu v Židlochovicích a prohlásili, že se konečně mezi sebou dohodli o dělení obecních pastvisk.
Pastviska se rozdělí dle plánu. Každému 1/2 1áníkovi a 1/4 láníkovi připadnou 2/3 a chalupníkovi 1/3 z oněch pastvisk.
Pastvisko Kout zůstane celé pro užitek 1/2 a 1/4 láníků. Daně z něho zaplatí každý pololáník 2/3 a čtvrtník 1/3; rovněž: z ostatních obecních pastvisk zaplatí 1/2 láník a 1/4 láník 2/3, chalupník 1/3 daně.
Přípřeže a transportní fůry rozdělí se na všechny v Blučině bydlící majitele polí podle kontribuce.
Úřad vrchnostenský prohlášení schválil a vzhledem k tolikeru ústních i písemných žádostí obce blučinské povolil, aby díl přebytečných pastvisk dle onoho prohlášení byl rozdělen a k domům připsán dle nejvyšších předpisů i s gruntovní daní.
Zatím bylo od 16. dubna 1822 vyměřováno pastvisko Prostřední kout a Pod zahrádky; 56 pololáníků a 18 čtvrtníků poděleno bylo po 629 2/6 sáhu. Obdrželi dohromady 29 jiter 190 sáhů; 62 chalupníků obdrželo po 3l4 4/6 sáhu, dohromady 12 jiter 309 sáhů. Mezi 1/2 a 1/4 láníky i chalupníky rozděleno 41 jiter 499 sáhů.
Domkaře odmrštili a nic jim nedali.
Rozdělen i Štumberg v Hovu. Usedlí obdrželi dohromady 16 jiter 1487 sáhů. 1/2 a 1/4 láníci každý 258 sáhů, dohromady 11 jiter 140 sáhů. Chalupník obdržel 129 sáhů, všichni chalupníci dohromady 4 jitra 1597 sáhů. I zde byl poměr 2:1. Rozdělení schváleno vrchnostenským úřadem v Židlochovicích 20. ledna 1823 a nařízen zároveň přípis.
Také rozdělena "Milostivá niva", čili Rybníky. 1/2 láníci obdrželi okrouhle po 8 mírách, čtvrtníci po 6 a chalupníci po 2 mírách. Domkaři nebyli poděleni.
Minulo 20 let. Po tu dobu zápasili mezi sebou domkaři a usedlí. Konečně vedení domkařů ujal se velmi nadaný a schopný muž Martin Nesvatba. Po celý život vedl s usedlými zápas o příděl z obec. pozemků pro domkaře. Byl to jistě zápas nerovný. Na jedné straně zámožní a vlivní usedlí, na druhé straně bezbranní domkaři. Zákon svojí dvojakostí dal se vykládati příznivě pro obě strany a mocní tohoto světa vždy na konec jej vykládali v neprospěch domkařů.
Zákon (patent) pravil: "Budiž dáno všem!" Na druhém místě se praví: "Buďtež poděleni všichni poměrně dle dosavadního majetku (gruntů)! "
Mnozí v pozdější době pozbyli i svého skrovného majetku, poněvadž museli hraditi výlohy prohrané pře. Tak Böhm Vincenc pozbyl 16 měřic pole a ostatní rovněž celý svůj majetek. To pak odradilo mnohé od dalších soudů.
Kolem r. 1850 počínají se spory s nebývalou houževnatostí. Chalupníci posílají stížnost proti rozdělení Koutů 1/2 a 1/4 láníkům, když se dovědí, že tito usilují o provedení povoleného přípisu oněch pozemků. Žádají, aby Přední i Zadní kout byl znovu rozdělen i mezi chalupníky. K této žádosti se ihned připojují i domkaři.
Spor řeší podkrajský úřad v Hustopečích výnosem ze dne 6. července 1850. Sděluje, že dle protokolárního porovnání mezi blučinskými láníky a chalupníky ze dne 30. prosince 1822 pastvisko Kout jenom od 1/2 a 1 láníků, kteří také daň z něho platí, má se užívati. Potvrzuje se dovolení láníkům, aby Kout mezi sebe pod1e zvyku rozdělili, v kterémžto jednání žádný pod uvarováním trestu jich nesmí rušiti.
Po tomto rozhodnutí nebylo u chalupníků ani chuti ani odvahy. Poněvadž se objevil nepřítel oběma společný - domkaři - zanechali sporů a sjednotili se proti nim.
Osudnou chybou domkařů bylo, že neprotestovali proti platu za pasení svého dobytka na obecním pastvišti, když plat po nich obec žádala.
Teprve nyní podávají stížnost jak proti platu z pasení na obecním pastvišti, tak také proti dělení pastvisk bez nich.
Stížnost je velmi obsáhlá a řádně odůvodněná. Podkrajský úřad provedl šetření v obci a oznámil domkařům, že dle § 22. prozatímního obec. zákona ze dne 17. března 1849 mají příslušníci obce nárok na užívání obecního statku jen dle vydaných dosavadních zřízení, a § 26. jmenovaného zákona praví výslovně, že soukromoprávní poměry vesměs a obzvláště práva, propůjčená celým vrstvám aneb jednotlivým údům obce, nezměnitelně trvají.
Z toho vyplývá: Jestliže některá vrstva obyvatelstva u obce dříve neměla žádného užitku ze statku obecního, neb jen obmezený užitek pobírala, ani nový prozatímní obecní zákon jí žádného práva k většímu užívání obecního statku nedává, nebude-li to ovšem od oprávněných výslovně neb mlčky připuštěno.
Dle šetření mohli blučinští před vydáním nového obecního zákona své krávy na obecní pastviska a role sedláků ve stádě hnáti, ale museli dle jejich vlastního přiznání původně 12 kr., potom 36 kr. a konečně až 1 zl. ve stříbře za krávu do obecní pokladny zaplatiti.
Tento dosavadní náhradní příspěvek od domkařů jest důkazem, že neměli dosud žádného práva stran užívání obecních pastvisk s rustikálními usedlými (sedláky) kteří takového příspěvku do obecní pokladny neplatili a byli účastni užívání pastvisk s tou podmínkou, že budou platiti uvedený příspěvek.
Když se obecní výbor usnesl, aby každý domkař v r. 1850 a 1851 za každou do stáda vyháněnou krávu zaplatil 50 kr. a za každou další 2 z1. stříbra k docílení většího obecního příjmu ve smyslu § 73 cit, zákona a v posledním čase také ke krytí zvýšených daní z obecních rolí, a poněvadž dne 4. prosince 1851 obecní výbor se usnesl, že od vybírání zmíněných poplatků upustiti nemůže, proto nemůže žádný úřad blučinským domkařům poplatek z užívání obecních pastvisk prominouti nebo zmenšiti, ale doporučuje se domkařům, aby pro případ, že by požadovali rovné právo na pastviska obecní se sedláky, toto právo dokázati mohli nějakým jiným právním způsobem.
 Nejstarší obecní účty z r. 1592, 1649, 1749, 1752 |
Když domkaři nepřestávali ke všem vyšším instancím posílati žádosti a protesty proti rozdělení obecních pastvin, nařídil okresní úřad na přání zájemníků jejich vůdci Martinu Nesvatbovi, aby veškeré žádosti posílali prostřednictvím blučinského obecního úřadu. Poněvadž jedna žádost se dostala až k ministerstvu, zakázáno domkařům podávání nových žádostí, ježto mají čekati na rozhodnutí ministerstva. Nové žádosti jenom případ komplikují.
Konečně byli výnosem ministerstva vnitra ze dne 10. května 1858 čís. 10.096 domkaři odmrštěni a tím rozčarováni.
U ministerstva si stěžovali do výnosu mor. Místodržitelství ze dne 24. prosince 1857 čís. 34.391, kterým bylo placení činže za užívání obecních pastvin potvrzeno. Ani Vídeň neměla pro jejích bolesti pochopeni. Domkaři doufali, že ministerstvo zruší placení činže za paseni dobytka na obecních pastvinách a tím pozbude platnosti také výnos podkrajského úřadu v Hustopečích ze dne 6. července 1850. Když tento zákrok zůstal bezvýsledným, podávají novou žádost k mor. místodržitelství a napadají znovu rozdělení obec. majetku.
Okresní úřad sdělil 8. srpna 1858 Blučinským, že 31. srpna provede v Blučině komisionelní šetření stran obecního jmění. Zároveň úředně vyšetří důvody domkařů týkající se jejich stížností u mor. místodržitelství. Žádost domkařů byla dána k doplněni a vyjádření okresnímu úřadu.
Okresní úřad nařídil, aby se sešel za tím účelem obecní výbor toho dne ráno v plném počtu. Také domkaři mají o své stížnosti býti okres. úřadem vyslechnuti. Poněvadž okr. úřad nechtěl všechny domkaře vyslýchati, proto nařídil, aby si zvolili výbor, který však mohl býti složen nejvýše z 5 osob.
Starosta měl zavolati všechny domkaře, volbu zástupců s nimi provésti a je k zastupování plnými mocemi opatříti, ježto plnomocenství muselo se předložiti okr. úřadu. Na konec jim bylo oznámeno, že okresní úřad si nepřeje, aby jej zástupci domkařů očekávali, poněvadž, až na ně přijde řada, je předvolá.
Než bylo přikročeno k volbě, oznámilo se domkařům nanesení okr. úřadu, že "Martin Nesvadba v onom zastupitelstvu domkařů býti nesmí, poněvadž pro jeho dosavadní jednání, jmenovitě pro jeho popletené a málokdy srozumitelné žádosti dokázal, že k poradnímu jednání schopen není a kromě toho také již pro pobuřování a pokoutní písařství byl trestán".
Martin Nesvatba nebyl zvolen zástupcem, ale pozdě večer zavolal k sobě Fabiana Kratochvíle, Havla Pavelku a Vavřince Sklenáře. Náhodou prý je viděl jíti starosta obce Josef Šťastný. Postavil se pod okno a slyšel prý jak Nesvatba jím říká, že když rekurs bezvýsledný bude, podá se jiný a "vy to musíte krví vydobývati; šacovat se nedejte, a jak vám sem přijdou šacovat, já vám dám hned vědět a vy hned na cestě, kde se shromáždíme, zubama skřípejte a jak tam přijdete, hned jim hlavy i nosy zurážejte!"
Kromě toho dosvědčily Nesvatbovi jiné pobuřující řeči Kateřina Kratochvílová z č. 20 a Julie Pavelková z č. 22.
Nesvatba byl potom rok zavřený pro navádění, pobuřování atd. Každý však pozná, že řeč je podvržená; ne-li, tak také není pravdivé tvrzení okres. úřadu, že Nesvatba jen "zamotané a nesrozumitelné řečí vede".
Komise v klidu záležitosti vyřídila. Domkaře zastupoval Jiří Návedla, Petr Riedl, Antonín Nesvatba, Augustin Hrubý a Jakub Böhm. Žádali, aby pastviska v pole obrácená opět na pastviska byla ponechána, anebo ať usedlí tak platí za pasení jako domkaři.
Žádají, aby jim bylo dovoleno svobodně choditi do obecního lesa na dříví a na trávu jako před r. 1848.
Stěžují si na hospodaření s obecním jměním. Protestují proti tomu, že za stržené peníze za obecní kovárnu, za dřevo v lese a obecní pozemky v obnosu 7092 fl. 40 kr. ve stříbře se užilo na výkup usedlých od roboty.
Jsou přesvědčeni, že jim podíl při dělení obecních pozemků přináležel.
Myslí, že také užitek z bývalého pastviska Koutu, mezi usedlé rozděleného, do obecní pokladny by měl jíti.
Stěžují si, že 26. listopadu 1855 byl zvolen obecní výbor a obecní představený s radními. Tato volba se provedla bez domkařů a proto proti ní podali 30. října 1857 rekurs. Žádají nové volby výboru i s radními a starostou za jejich přítomnosti.
Domkaři dobře vystihli, že jim velmi škodí, že nemají zástupce v obecním výboru. Jednalo se vždy o nich bez nich.
Okresní úřad stížnosti zapsal a 25. března 1860 o nich rozhodl.
Nalezl, že domkařům blučinským nepřináleží právo zabrániti tomu, aby obyvatelé, kteří obecní pozemky k domům přiděleny mají a je od starodávna společně užívali a nyní tato pole k užíváni k domům rozdělili, jich nadále užívati mohli.
Jest také nemyslitelno, aby rozdělená pastviska do prvotního stavu byla uvedena.
Okresní úřad své rozhodnutí odůvodňuje takto:
"V patentě totiž z 18. listopadu 1768, ve kterém bylo rozdělení obecních pastvisk povoleno, jest v § 1.
nařízení, že se obecní pastviska mají přiděliti každému poddanému dle velikosti jeho pozemků, bez ohledu na
svobodnosti. Poněvadž domkaři k svým domkům žádné polnosti v katastru nemají zapsány, tak nemají ani podílu
při dělení pastvisk. Dělení bylo nejen dovoleno, nýbrž přikázáno. Také nemají práva při rozdělování činiti
nějaké překážky, nebo dokonce žádati, aby již rozdělená pastviska zase se na pastviska obrátila a aby sedláci
plat z pastvisk, který nikdy neplatili, do obecní pokladny odváděli.
Dle patentu ze dne 31. srpna 1770, který vlastně obsahuje prováděcí nařízení o rozdělení pastvisk, má se pro dobytek určité místo ponechati. Je to jen vlastně ustanovení, že domkařům a hoferům, kteří až dosavad užívali pastvy za plat od obce, také pro budoucí časy pastva dobytka za plat má býti poskytnuta. Avšak takového ustanovení, že jmenovaní občané i podíl na rozdělování obec. pastvisk bráti mají, tento patent neobsahuje.
Pokud se týče výše platu, tu domkaři lhůtu k protestu promeškali, pročež také krajským úřadem, místodržitelstvím i ministerstvem odmrštěni byli.
Když se uváží, že včas Josefinského katastru obec blučinská měla 384 jiter 1009 5/6 sáhů pastviska, potom však dle protokolu ze dne 31. srpna 1858, (kromě pohraničních mezí), jest pastviskem asi 89 jiter, tak obec musí uznati, že plat domkařů do obecní pokladny se nezmenšil, nýbrž zvýšil, když pastvy ubylo, takže domkaři skutečně ve smyslu patentu ze dne 31. srpna 1770 kráceni jsou."
Představenému obce bylo nařízeno, aby citované rozhodnutí obecnímu výboru přednesl, s ním se poradil a na něj působil, aby se domkářům, aspoň těm, kterých domky již před rozdělením pastvisk stály, plat. snížil. Až do tohoto usnesení jsou domkaři povinni plat řádně odvésti.
Žádost domkařů, aby jim dovoleno bylo svobodně na dříví do lesa choditi a trávu v něm síci byla zamítnuta, poněvadž odporuje císařskému patentu ze dne 3. srpna 1852, kterýž obsahuje zákon lesní.
Pokud se dotýče peněz stržených za obecní kovárnu a pozemky v r. 1847 a 1848, předložil starosta při komisi veškeré spisy o té záležitosti, ale nemohl předložiti účtů za r. 1846, 1847 a 1848! (Účty jsou v obecním archivě, ale onon obnos vyúčtován není.) Stran odprodání obecních pozemků v r. 1843 se starosta vymlouval na smlouvu s vrchností o vyproštěni z roboty ze dne 8. listopadu 1847 s tím podotknutím, že spisy o tom se u obce nenacházejí. Z gruntovní knihy však vysvítá, že ony odprodeje se staly po schváleni krajského úřadu ze dne 19. listopadu 1847 čís. 25.040 a bezpochyby v tomto povolení jest také ustanoveno, k jakému účelu kupní cena se obrátiti měla. Aby se však obšírného vysvětlení dosáhlo a zjistilo se, které kusy se k prodeji povolily, okresní úřad slíbil, že úřední spisy si zaopatří a provede přísnou kontrolu.
Pole Zástruží(čka) se v r. 1849 rozdělila mezí některé usedlé, kteří díl svých pozemků pozbyli regulací Švarcavy a od regulačního fondu nebyli dostatečně odměněni. Zda se však k tomu dosáhlo vyššího povolení, nemohl nikdo udati. Nařídilo se proto obci, aby předložila takové povolení okr. úřadu do 4 neděl. Kdyby snad žádného povolení nebylo, v témž čase musí starosta oznámiti, na základě kterého usnesení obecního výboru se tak stalo, z jakých příčin a komu se pole přidělilo, aby se posoudit mohlo, zda se hodí ta věc k dalšímu jednání, či pole má býti obci vráceno.
Milostivá niva, kterou obec teprve v r. 1823 obdržela, jest také rozdělena mezi usedlé. Poněvadž však se jí dříve jako pastviska neužívalo, jest ji považovati za majetek celé obce. Starosta musí do 4 týdnů předložiti smlouvu, kterou obec vlastnictví Milostivé nivy nabyla a přidati vysvětlení, proč byla rozdělena mezi usedlé. V téže době oznámí starosta, zda usedli zaplatili 124 zl stř. úroků z národní půjčky, a sdělí, kde vězí účty za rok 1846, 1847 a 1848.
To již bylo řečeno, že domkařům žádný podíl z pastvisk nepřináleží, a proto při této příležitosti jim bylo zdůrazněno, že neobdrží podílu z užitku bývalého pastviska Koutu, neboř se dle § 26. obec. zák. ze 17. března. 1849 žádati nemůže, aby usedlí, kteří užitek sebrali, jej do obecní pokladny zaplatili, poněvadž užitek z pastviska náleží usedlým a oni dle své vůle s ním mohou nakládati.
Pokud se dotýče volby nových ob. úřadů v r. 1855, byla okres. úřadem nařízena i potvrzena, a proto prý ji vyšší úřady nemohou zrušiti, avšak nechává se domkařům na vůlí, cítí-li se zkráceni ve svých právech, aby si stěžovali na místodržitelství do 14 dní.
Také se v onom výnosu obecnímu představenstvu vytýká, že stanovilo nájemci Ignáci Flodrovi plat z rathauzu na 500 zl., za čtvrt roku jej snížilo na 400 zl. a za dalšího půl roku na 320 zl. Takové jednání se nesrovnává s § 73. obecního zákona z r. 1849 a může u občanů způsobiti nedůvěru proti starostovi i výboru a otřásti všemi smlouvami. Povinností úřadů je stanoviti pevné dražební podmínky a zajistiti nájem kaucí. Jen za okolností obzvláště pozoruhodných, kdy nájemce utrpěl značnou ztrátu, může se mu něco sleviti na druhý rok. Když obecní představenstvo vidělo, že nájemce svým povinnostem dostáti nemohl a náhrady od něho nebylo možno se nadíti, lépe bývalo by bylo jej propustiti z nájmu, rathauz znovu pronajati a bývalého pachtýře vyloučiti z nájmu. - Jak viděti, úřady káraly jen ty nejkřiklavější nepřístojnosti.
Dne 10. listopadu 1863 bez velkého hluku usneslo se obecní zastupitelstvo, aby se všecka pastviska obecní kromě Zadního kouta, který jest již od r. 1856 uspořádán, mezi občany rozdělila dle čísel domů, totiž tak, jak běží domovní čísla.
Prvně se rozdělí obecní Tály u lesa. Přidá se k ním Býkovisko, Zahájené za mostem i před mostem a obecní Jezero.
Do druhého rozdělování se pojme celé pastvisko pod Zahrádkami a pak Tály u Končin. Tyto se dle čísel rozměří a rozdělí, takže každý usedlý dostane pole v celku. Místo několika malých dílů obdrží každý dva podíly. Jeden u lesa a druhý pod Končinami neb pod Zahrádkami.
Také bylo usneseno, že tyto podíly mají býti k domům připsány, oč se u úřadu zakročí ihned po rozměření. Toto dělení velmi podporoval starosta Josef Gold, jeho radní Ondřej Ježek a Jan Demal.
Toto ovšem nikterak neprospělo k dosažení míru a klidu v obci, poněvadž domkaři byli opětovně opomenuti.
Spory neutuchají, nýbrž jsou ještě rozdmychovány, když se počalo veřejně mluviti v obci o novém dělení. Domkaři viděli, že protesty ničeho nespraví a u úřadů práva se nedovolají, proto počali po dobrém. Poslali obecnímu představenstvu dopis:
"Počestný představe a výhore obecenský!
Tak my nížepsaní domkaři blučinští doslýcháme, že se mají ještě i pozůstávající pastviska obecní mezi sousedy rozděliti.
Aby se jedenkráte všem mrzutostem a roztržitostem mezi námi všemi občany, kteří takřka jedna krev jsme, konec učinil a my opět co křesťané ve svornosti a lásce spolu žíti mohli, podáváme naši žádost a prosbu, by se při tomto podílení i na nás domkaře nějakým kouskem pamatovalo; neboť ač též údy obce jsme a tedy se domýšlíme, že by nám právem nějaký podíl přináležel, klademe vše na stranu a odvoláváme se na to, že všichni dítky z obce jsme a málokdo z usedlých říci může, že žádného krevního příbuzného mezi námi nemá neb míti nebude; dále jest také pravda, že z Vás pocházíme a tedy co Vaše dítky považováni jsme, ale také je pravda, že rodiče své dítky, byť by i pochybily, nezavrhnou, nýbrž nad nimi ruku svou drží; i důvěřujeme, že ani my zavrženi nebudeme a nějaký podíl z obecního jmění obdržíme, an též i částku břemene nesem, neb snad ještě více poneseme.
Opakujeme tedy ještě jednou naši prosbu a doufáme, že ona vyplněna bude, aby se opět stará láska a svornost k nám navrátila a všechno protivenství odstraněno bylo.
V Blučině dne 1. prosince 1863.
| Jiřík Návedla, Augustin Hrubý, Havel Pavelka, Václav Kratochvíl, Matyáš Procházka |
Petr Pekárek, Frant. Šťastný, Vincenc Böhm, Jiřík Kučera, Martin Zalaba |
| Fabián Kratochvíl, Konst. Hanuška." |
|
Dopis přijat s různými pocity. Dlouho se obecní výbor nemohl na ničem pevném rozhodnouti, až konečně prohlásil, že si nechce na sebe vzíti zodpovědnost a stanoveno hlasování všech usedlých na den 1. května 1864. Z každého čísla hlasoval jeden.
Hlasovalo se lístky, které každý se svým rozhodnutím vhodil do uzamčené plechovice. Při veřejném otevření načítáno 101 hlasů, při čemž domkaři jako důvěrníci byli přítomni. 68 usedlých na lístek napsalo ne a 39 ano. Domkaři i s Janem Surou byli většinou hlasů odmrštěni.
Avšak Jan Sura z čís. 23, s hlasováním nebyl srozuměn a žádal obecní výbor o vysvětlení, proč při dělení obecních pastvisk byl odmrštěn.
Obecní výbor usnesl se po náležitém uvážení na tom, že žadatel dříve musí udati. jakou má přednost před ostatními domkaři a po sdělení teprve obdrží odpověď: "poněvadž on jak ostatní domkaři od počátku žádný příspěvek na pastviska neodváděl, tedy na nich též podílu míti nemůže". (Obecní protokol ze dne 28. srpna 1864: Avšak zemský výbor dne 4. února 1865 sdělil představenstvu obce blučinské, že sama obec 31. prosince 1864 protokolárně přiznává, že pastvisko Podzahrádky a Bejkovisko, za které se zapravuje kontribuce z obecní pokladny, bez povoleni rozdělila částečně r. 1858, částečně r. 1854 a stěžující si Jan Sani byl při rozdělení vynechán, tak zemský výbor rozhodl ono rozdělení obecního jmění jako nezákonné vyzdvihnouti a představenstvu obce nařídil navráceni rozdělených gruntů a jich užitkování pro obec. Ponecháno ale obci na vůli, v případě, že by mohla udati důležitou příčinu, aby mohla žádati o zákonité povolení rozdělení obecních postvisk. Toto zdělení Janu Surovi oznámeno nebylo a zůstalo v tajnosti u obecního úřadu. Rozdě1ení povoleno potom dodatečně).
 Privilej Karla Dietrichsteina |
Na jaře 1864 se rozměřovalo bez ohledu na protesty. Vše šlo hladce, pouze otázka, jakým způsobem se uhradí výlohy, působila opatrným, občanům starosti.
Záležitost tuto rozřešil obecní výbor v tom smyslu, že všechny výlohy se sečtou (rozměřováni, rovnání, vyhazování příkonů a přípis) a pak na jednotlivce rozdělí; 1/2 a 1/4 láníci zaplatí 2 díly, chalupníci jeden díl.
Čistění příkopů pro všechny časy tím způsobem společně (1/2 a 1/4 láník 2 díly a chalupník 1 díl.) budou hraditi. I ti sousedé musí přispívati, kteří těch příkopů nepotřebují a podíly mají u lesa neb na Zahájeném.
Usedlí již 41 let užívali a dané z Rybníků neb z "Milostivé nivy" platili a ji mají mezi sebou rozdělenu. Po této vydržené době podíly navždy k domům náleží a navždy k domům mají býti připsány. Je třeba řádně je zeměměřičem přeměřiti a nakresliti dokonalou mapu.
Obecní výbor se 28. září 1864 usnesl při této příležitosti přiměřiti k Rybníkům i obec. pastvisko Úlehla, poněvadž prý v obci jen mrzutost působí, nese málo užitku a nájemné se musí vydobývati s velikými potížemi.
Pastvisko leželo vedle Rybníků.
Mělo se vyměřovati od Schillerové Ouské od čís. 70 po obou stranách do rovnosti až po Srncův půllán č. 18 po jedné straně. Po druhé až k Padělkům v Goldbercích v tom poměru, jak to v původní listině z r. 1823 napsáno jest, totiž jak majetkově půlláníci k čtvřtníkům a k chalupníkům stáli, jen každá třída obdrží o díl z Úlehly více.
Usnesení měl provésti starosta Ondřej Ježek a radní Václav Klimeš a Jan Kelbl.
Když se o tom dověděli domkaři, nastalo pravé pozdviženi Aby se zamezilo stížnostem a jitření, obecní výbor uznal 9. října 1864, že bude nejlepší, rozdělí-li se Úlehla sama o sobě a Rybníky, jak přední, tak zadní, rovněž samostatně podle původní listiny, což dá se odůvodniti strachem některých, aby někdo neobdržel jen špatnou půdu.
Jak se podělili těmito nově rozměřenými Rybníky, obsahoval protokol č. 22 z r. 1865, ale byl z knihy vyňat a odcizen, ale zachovala se zpráva, že jeden chalupník měl z pořadí na Rybnících vystoupiti a měl v náhradu jinde podíl obdržeti.
Vypadlo z Rybníků pod Padělky vedle obecní cesty kus špice, která však měří o 200 sáhů více než jiný díl. Špatnější půdu na Rybnících obdrželi samozřejmě chalupníci. Za to rozměřeno mezi ně o jeden podíl více, takže místo 6 dílů obdrželi dílů 7. Byli zavoláni na radnici a otázáni, zda o tento největší podíl chtějí losovati, či se má ono pole přiděliti dražbou jednomu z nich. Rozhodli se pro dražbu. Dražil Fabián Tukač č. 105, Jan Kamenický 125, Šimon Schaffer 126, Jan Malý 127, Matěj Hanuš 128 a Frant. Borovička 124. Provoláno bylo 10 zl. a za 30 zl. obdržel pole František Borovička, který se zavázal, že položí do Nového roku 1865 peníze do obecní pokladny a podle cesty hluboký příkop vyhodí a pro vždy jej bude udržovati.
V r. 1848 koupil Václav Nebovidský od obce kousek pole z Milostivé nivy pod Padělky. Pří vyměřování Rybníků muselo toto pole i s Padělky měřeno býti a inženýr shledal, že pole, které V. Nebovidský koupil, chybně určeno bylo, poněvadž přináleží Padělkům a majetníci Padělků tím byli zkráceni. Nebovidský musel tedy couvnouti pod Padělky, s čímž nechtěl býti spokojen.
V říjnu 1866 bylo opět rokováno o Úlehle, z níž na jaře nájem měl vypršeti, zda se opět dá do nájmu, nebo mezi usedlé rozdělí. Poněvadž domkaři protestovali, bylo usneseno, že budou Úlehlu budoucně pronajímati jen řádně platícím nájemníkům.
V r. 1869 bylo usneseno, aby byl požádán zemský výbor o povolení provedení přípisu rozdělených pastvisk do pozemkové knihy.
Když konečně jednání pokročilo tak daleko, že zápis mohl býti proveden, podal Augustýn Hrubý dne 31. března 1873 stížnost, která přípis oddálila na 10 let. Zemský výbor na ni odpověděl: "Jelikož dělení části obecních pozemků v Blučině na základě povolení dřívějších příslušných úřadů se stalo a dělení to zdejším výnosem ze dne 16. března 1866 č. 3556 za zákonité již uznáno bylo, tedy jest stížnost pana Augustýna Hrubého a soudruhů proti tomuto dělení a užívání obecních pozemků bezdůvodná, pročež zemský výbor nemá příčiny žádné od domkařů vyšetřování v záležitosti této zavésti.
Přitom se však podotýká, že v tom pádě, když obecní důchody na zapraveni výloh obecních nevystačují, i domkaři jako každý jiný poplatník, k přirážkám dle poměru daně potahování býti mohou".
S tímto výnosem A. Hrubý nebyl spokojen a odvolával se dále, ovšem bezvýsledně.
Dělením a přeměřováním nastal v držebnostech v Blučině chaos. Nikdo nevěděl jistě, který pozemek mu vlastně patří.
Okresní soud se rozhodl, že založí novou pozemkovou knihu a vše řádně zjistí a vyhledá.
Jelikož některé pozemkové parcely nebylo možno ve staré pozemkové knize najíti, počalo se r. 1882 s vyhledáváním. Hned na počátku místního vyhledávání shledalo se, že všeho obecního majetku obec vlastně ani neužívá, nýbrž jednotlivci. Obec blučinská měla majetek svůj částečně knihovně připsaný, částečně bez knihovní vložky. Části tohoto obecního majetku užívala obec, část mají jednotliví majetníci blučinští od dávných časů; těm byl onen obecní majetek po částkách k jejich ostatnímu majetku přiměřen. Spisů o rozdělení obecního majetku tenkráte nebylo možno v obecním archivu nalézti.
Co se týče Pastvisk, Zadního koutu, Předního koutu a Podzahrádky, bylo připomenuto, že tytéž pod jménem Pastvisk, Zadní a Přední kout, pak pod jménem. Podzahrádky v gruntovní knize v obecním majetku vykázány sice nejsou, že však dle vyhledávání obsahují právě ona pastviska pod jménem "Přídanky bei denen Končiny" ve výměře 182 jiter.
Také se zjistilo, že dle staré pozemkové knihy obci patří pole "Mezilouky" zvané Cézava (Jezero) ve výměře 1558 sáhů, ale nemohlo se prý zjistiti, které pole to je. Dále se nemohlo zjistiti pastvisko zvané Kytlice a Velký Stumberg ve výměře 10 jiter a 8 jiter v pozemkově knize zaměřené, ve skutečnosti již někým zabrané.
Je možno, že tímto jménem byly zvány Hájky v Hových a že jsou zapsány jako Štumbergy. To však s určitostí říci se nemůže, poněvadž část pozemků zvaných Kytlice patří jako svobodné pozemky od starodávna jednotlivým majitelům; jsou to pozemky od pč. 2096 až 2127 které snad byly kdysi od obce odprodány a osvobozeny. Připomenouti sluší, že Hájky v Hovách a pod Štumbergy byly připsány již před r. 1825, když první mapa se založila, v takových částkách jako dnes 1/2 lanům, 1/4 lánům a domům chalupním.
Ani pastviska Zlodějíčky a Za struhou nebylo možno nalézti. Jest poznámka, že Zlodějíčky a Za struhou vlastně tvoří vrchnostenský majetek, k Jalovisku patří a s obcí blučinskou stran jejich vlastnictví je rozepře. Tomu jest takto rozuměti:
V r. 1821 byla založena první gruntovní kniha blučinská, avšak v r. 1825 teprve byla zakreslena řádná mapa. V této době, mezi r. 1821 a 1825, vyrovnány a opraveny byly hranice ve prospěch arcivévodských statků v Měníně, a vrchnost si část obecních pozemků Zlodějíčky a Za struhou prý k vyrovnání hranic přivlastnila.
Aby však vše bylo jasné, jest třeba zaznamenati, co praví archiv a co součastníci. V statkařské kanceláři bývalé vrchnosti v Židlochovicích našel se spis Transakt, který jest zachován i v obecním archivu blučinském. Obsahuje úmluvu mezi vrchností Židlochovskou s jedné strany a všemi 1/2 láníky, 1/4 láníky a chalupníky se strany druhé. Úmluva byla učiněna dne 27. listopadu 1823 a schválena podkrajským úřadem 21. července 1825 pod čís. 8225. Při transaktu je přiložena i mapa a její pomocí se dá najisto určiti, kterak hranice mezi statkem a obci nepříznivě rovnány byly a jak na podkladě toho rovnání již při zřizováni mapy dle stálého katastru v r. 1825 do ní byly zakresleny.
Na základě toho lze tvrditi, že oněch pastvisk jako příslušenství domu č. 119 v Blučině zapsaných, totiž Zlodějíček a Za struhou, obec tehda pozbyla a dle sdělení Jana Vazače, velkostatkářského správce, obec tenkráte při prohrála, poněvadž s arcivévodou se souditi nebylo možno.
Již v r. 1822 dne 2. října podali blučinští úřadi: Matěj Šupka pudmistr, Frant. Dlabka rychtář, Jan Ivan horný, Antonín Haňka, Václav Hanuš, Matěj Schaffer, Matěj Kugler konšelé a Antonin Šťastný, Jakub Kugler, Josef Báltr, Tomáš Muric, Matěj Bartušek, Bernard Nebovidský, Jan Matyšek a Frant. Gebauer sousedé, jménem celé obce stížnost arcivévodovi Karlovi Ludvíkovi na vrchnostenské úředníky židlochovské, poněvadž chtěli, aby obec Blučina postoupila vrchnosti obecní pastviska Zástruží a Prodaje. Nabízeli obci v náhradu jakýsi cíp Rybníka (Milostivou nivu) a hodlali těmito pastvisky vésti vodu z Nových dvorů, čemuž se obzvláště blučinští bránili; strachovali se, že voda jim nadělá mnoho škod.
Dále žádali, aby arcivévoda zakázal vrchnosti pásti dobytek na obecním pastvisku pad Auskými a aby toto pastvisko pouze blučinským samotným v užívání uděleno neb propuštěno bylo.(Opis žádosti v obec. archivě).
Avšak tento pokus byl marný. Vlivem všech činitelů a nátlakem i pochybnými prostředky konečně Blučinští donuceni v příštím roce k potupnému ujednání, které zní:
Vzájemná dohoda
(Transakt)
mezi cís. arcivévodským panstvím v Žid1ochovících a oddanou obcí Blučinou za účelem odstranění sporu o rybničné hráze a difference u jiných pozemků.
Poněvadž oddaná obec Blučina o určení hranic svých pastvin na jižním okraji Měnínského rybníka již vícekráte prosbu podala a také by se ráda milostí Jeho Nejvyšší císařské Výsosti zbavila již dlouhotrvajícího hraničného a náhradového procesu, proto byla dnešním dnem mezi ředitelstvím arcivévodských statků na jedné straně a mezi oddanou obcí Blučinou na druhé straně, s výhradou vyššího schválení, vzájemně dojednána následující dohoda a bylo uzavřeno jí dodržeti:
1.) Obě strany přijímají následující zásadu:
že nejvyšší vrchnostenské území Měnínského vrchnostenského rybníka sahá tak daleko, kam sahal nejvyšší stav
vody v rybníku na třetí špici a sice mezi nyní a od nepamětných let pozůstávajícím návrším a dnes ještě
jsoucí pobřežní brázdou.
2.) Následkem tohoto ustanovení hranic vrchnostenského Měnínského rybníka ráčila Jeho nejvyšší císařská Výsost, nejosvícenější arcivévoda Karel, jako nejvyšší vrchnost panství Židlochovského z nejvyšší milostí z tohoto vrchnostenského rybničného území tři sta mír dolnorakouské výměry na jižní části Měnínského rybníka, přímou čarou od A do B na mapě označených, odděliti, a těchto odříznutých 300 mír obci Blučinské ze zvláštní milosti odstoupiti, aby byl najednou a navždy učiněn konec nákladné a pro obec nanejvýše nevýhodné při, jak v záležitosti tohoto rybníka, tak i v záležitosti jiných pozemků. Tuto nejvyšší arcivévodskou milost Blučinská obec v hluboké pokoře přijímá a klade za tuto nejvyšší dobrotivost svůj nejoddanější dík k nohám Nejvyšší císařské Výsostí a zároveň slibuje: že bude těchto od jižní části vrchnostenského rybníka odstoupených a převzatých 300 mír u vděčné památce dneškem počínaje nazývati "Gnadenbreite". (Milostivá niva). Naproti tornu prohlašuje
Vyrovnání blučinských a panských hranic r. 1823. A B C D = vyrovnávací hranice |
4.) Zůstane nejvyšší vrchnosti vyhraženo plné právo, na hranicích, jakož i vůbec na všech vrchnostenských pozemcích příkopy a hráze zřizovati, které rovněž mají býti jedině za vrchnostenský majetek považovány a respektovány; jakož i že nejvyšší vrchností zůstává vždy volno, své rybníky dle libovůle buď vysušiti, aneb jich i nadále dle libosti za rybník užívati a jej dokonce jako nyní až na třetí špici táhnouti, ve kterémž případě si musí obec dáti líbiti i mokro a vlhko, které by podzemním pronikáním vody, neb živelnými pohromami na pozemku "Gnadenbreite" neb k ní přiléhající pastvině "Auskými" a za "Struhou" i "Jezeru" bylo způsobeno, ačkoliv za účelem možného zamezení takového mokra zřídí vrchnost na jižní straně rybníka ochrannou hráz proti rozšiřování se vody z rybníka, přece neručí za podzemní pronikání vody, neb živelní pohromy. Též zůstává nejvyšší vrchnosti volným, vodu z novodvorského přikopu jakož i jiné vody do svého rybničného území dle libosti sváděti a vnímati, aneb nejvyšší vrchnost může též vodu z novodvorského příkopu vedle Měnínského rybníka při pozemku "Gnadenbreite" dolů ku Kamenému brněnskému komerčnímu můstku a skrze tento odvésti. Dále zůstává též nejvyšší vrchnosti zcela volným, tuto vodu z novodvorského příkopu hned pod novodvorským Kamenným můstkem ihned vlevo obrátiti a nově zřízeným příkopem v potřebné šířce mezi pastvinou pod "Auskými" a "Gnadenbreite" proti a pod shora zmíněný brněnský komerční můstek do Cézavy vésti, jakož i dále zůstává nejvyšší vrchnosti zcela volným a vyhrazuje se jí tímto právo: vodu, z rybníka i přes brněnský komerční můstek, nacházející se mezi blučinskými pozemky, tak jak tomu kdysi bývalo, vésti až do Cézavy, po případě i s potřebnými mosty a rozšířenými příkopami; a sice má nejvyšší vrchnost právo, nechat protéci vodu v potřebné šíří jak na odstoupené části, tak i na ostatních poddaných částech až do Cézavy, bez jakéhokoliv odškodnění. I v případě, že by bylo na těchto svodních příkopech zapotřebí provésti rozšíření, zřízení hrází, aneb jakoukoliv jinou stavbu pro vrchnostenské účely, může tak nejvyšší vrchnost volně a neobmezeně dle libosti učiniti. Dále zůstává nejvyšší vrchnosti vyhrazeno právo volně a bez překážky projíždět i hnáti dobytek tak jako dosud, a tak jak si poddaní pozůstávající veřejné cesty dle stávajících zákonů musí nechat líbiti. Zejména slibují blučinští poddaní, že nechají běžeti přes svá pole "Zástruží" přímou, 4 sáhy širokou cestu, aby se tím stará komunikační cesta zkrátila.
5.) Obec Blučina prohlašuje: že jí milostivě odstoupených 300 mír od jižního vrchnostenského rybníka (Nesselteich) pod novými názvem "Gnadenbreite" bylo na místě samém poukázáno, vyměřeno zřetelnými body, a společně postavenými hraničnými kameny označeno, a předáno, dále že byly zároveň stanoveny hranice vrchnostenského rybníku (Seeteich) od B k C, pak hranice vrchnostenského pozemku "Zlodějíček" od C k D a, že byly hranice tyto hraničnými kameny označeny. Trať "Gnadenbreite" hraničí na severu v přímé čáře - jak to společně zhotovená mapa ukazuje - od A k B na vrchnostenský rybník "Nesselteich"; k východu na pastvinu "Zástruží" a "Jezero", která byla poddaným ponechána; k jihu tak, jak běží stará rybničná brázda, na poddanou pastvinu pod "Auskými" a k západu rovněž na pastvinu "pod Auskými". Aby byly odstraněny všechny pochybností, byla o tom zhotovena přesná mapa, která byla, obcí Blučinou spolupodepsána a potvrzena. Obec prohlašuje tímto výslovně, že přebírá tuto nejmilostivěji poukázanou a předanou trať "Gnadenbreite" se všemi na ní již váznoucími aneb v budoucnu na ni vloženými břemeny i daněmi jakéhokoliv druhu, a že bude všechny řádné i mimořádné poplatnosti, stejně jako z ostatních jí patřících poddaných pozemků bez odporu zapravovati.
6.) Rozumí se sice samo sebou, že obec Blučina, ani jednotlivci ani hromadně na vrchnostenských polnostech, lukách, pastvinách, rybničných okrajích a rybnících, lesích a nových zařízeních, na stromoví, příkopech, hrázích, stavidlech a podobně, pastvou svého dobytka ani přioráváním neb jinými činy na vrchnostenských pozemcích neb ostatních vrchnostenských realitách škody činiti nesmí; poněvadž se ale takový nešvar bohužel již častěji přihodil, tedy ručí blučinští poddaní za každé poškození a obec prohlašuje výslovně: v pádu, že by byli lidé ať jednotlivě, ať hromadně na vrchnostenských pozemcích přistižení, přináleží nejvyšší vrchnosti zákonné právo: dobytek poddaných nejen ihned odehnati, nýbrž dle libosti i zabaviti a své plné odškodnění si vymoci. Vůbec slibuje obec, že nebude ani pastvou ani jakýmikoliv jinými činy užívání vrchnostenských pozemků rušiti, nýbrž že poctivým a pořádným chováním obdrženou nejvyšší milost vděčně uzná.
7.) Nejvyšší vrchnost si výslovně ponechává i pří této dohodě svá veškerá dominikální a urbariální práva, tak jako doposud a blučinští poddaní slibují, že budou jako dosud své poddanské povinnosti přesně a dochvilně plniti, aniž by směli činit nárok na úlevu neb osvobození; proto zůstává také nejvyšší vrchnosti vyhražena vedle ostatních dominikálních a urbariálních práv též pastva na strništích a úhorech pozemků poddaným patřících, avšak s výjimkou vinohradů.
8.) Obec Blučina prohlašuje: že je pro sebe i své potomky s touto dohodou spokojena; ku větší jistotě však ručí jeden za všecky a všichni za jednoho, aby tento, pro obec Blučinu tak výhodný justament podržel svou plnou platnost na věčné časy a nebyl obecními sváry ani v nejmenším rušen, nýbrž byl ve všech svých bodech přesně dodržován, jakmile jej většina dnes pozůstávající obce podepíše a on vyššího potvrzení dosáhne.
Na důkaz toho byl tento justament oboustranně podepsán, vrchnostenskou i obecní pečetí opatřen a následující svědkové ku podpisu bez vlastní škody dožádáni.
V Blučině, dne 27. listopadu 1823.
Pöttlich,
arciv. ředitel
Josef Ratzen,
purkrabí
Antonín Wohlrath
ředit, kancelista
Josef Girtler,
inženýr
|
Čís. 36. Bernat Klanpor Čís. 31. Martin Hochman Čís. 39. Anton Hanuš Čís. 40. Johan Matyšek Čís. 41. Lorenz Tic Čís. 42. Anton Ivan, poručník Mat. Kuglera. Čís. 43. Jan Pitterna Čís. 45. Jakub Kuld Čís. 46. +++ = Šimon Vodička Čís. 41. Johan Hofbauer Čís. 48. Anton Klayn Čís. 49. Jakub Kugler Čís. 59. Johan Šiler Čís. 60. Anton Štiastný Čís. 61. Franz Floder Čís. 67. Johan Kugler Čís. 75. Jakob (nečitelné) Čís. 76. Anton Ivan Čís. 78. Matěj Bartušek Čís. 77. Jakub Bureš Čís. 19. Gorg Dlapka Čís. 83. Georg Jedonek Čís. 94. Josef Kyrš Čís. 106. Frantz Ivan Čís. 107. Johan (nečitelné) Čís. 108. Tomáš Muric Čís. 109. Andres Klimeš Čís. 132. Jakub (nečitelné) Čís. 4. Franz Klanpor Čís. 34. Matěj Šupka Čís. 66. Franz Kelbl Čís. 68. Josef Pem Čís. 69. Kašpar Fiala Čís. 72. Karel Zehnal Čís. 73. Martin Hanuška Čís. 95. +++ = Tomáš Floder Čís. 101. Bernard Zehnal Čís. 99. +++ = Ignác Schaffer Čís. 102. Johan Tureček Čís. 104. Gork Walter Čís. 44. Matouš Tukač Čís. 14. Jakob Srnec Čís. 15. Bernat Nehovitzki Čís. 135. +++ = Fabyan Schiller Čís. 1. Václav Dejmal Čís. 2. Šimon Svoboda Čís. 3. Anton Klanpor Čís. 5. +++ = Gork Fjoder Čís. 6. Josef Borovička Čís. 7. Tomáš Schiller Čís. 8. L. Kölbl Čís. 9. Anton Těšanský Čís. 10. Josef Fris Čís. 11. Bernat Nebowitzki Čís. 12. Vencl Zatočil Čís. 13. Fabian Schillar Čís.16. Anton Pem Čís. 17. Matouš Jedlička Čís.50. Čís. 52. Martin Kratochvíla Čís.54. Augustin Hanuš Čís.56. +++ = Florian Horáček Čís. 57. Fabian Kepor Čís.58. Jiřík Rokyta Čís. 62. Anton Šupka Čís.63. Lorenz Riedl Čís.64. Jakob Schofer Čís.65. Anton Zatočil |
Čís. 110. Fabian Štěpánek Čís. 111. Franz Dlapka Čís. 18. Jiřík Rainhort Čís. 21. Martin Novotný Čís. 22. Karel Zehnal Čís. 24. Franz Gebaur Čís. 25. Anton Fris Čís. 26. Lorenz Titz Čís. 27. Anton Tic Čís. 28. Anton Zatočil Čís. 30. Šimon Studený Čís. 31. Martin Richtr Čís. 32. Fabyan Hanka Čís. 33. Vencl Hanuš Čís. 35. Franz Floder Čís. 112. Franz Ottava Čís. 113. Gork Doležal Čís. 114. Josef Otava Čís. 116. +++ = Franz Ježek Čís. 117. Martin Hanuš Čís. 118. Mathes Kugler Čís. 120. Johan Novotný Čís. 121. Jakub Zapoměl Čís. 122. Martin Kalíšek Čís. 123. Anton Ježek Čís. 131. Gork Sklenář Čís. 71. Martin Schillar Čís. 80. Josef Walter Čís. 81. Josef Frís: poručník Ignáca Čaipla Čís. 82. Anton Hanka Čís. 84. Matouš Šupka: poručník Lorenze Schülera Čís. 85. Lorenz Štiasný Čís. 86. Matis Janek Čís. 87. Valentin Hanuš Čís. 89. Johan Vodička Čís. 91. Martin Kořilek Čís. 92. Ignác Lorenc Čís. 93. Fabian Jedonek Čís. 96. +++ = Bartl Sekora Čís. 97. Venzl Hanka Čís. 98. Pavel Zbořil Čís. 100. Richter Lorenz Čís. 103. Franz Hochman Čís. 105. Matouš Tukač Čís. 124. Franz Borovička Čís. 125, Martin (nečitelné) Čís. 126. Ignác Schofer ‚ Čís. 127. +++ = Placida Malý Čís. 128. Franz Lauitamann Čís. 129. Vencl Solnička Čís. 130. Martin Pitrterna Čís. 136. Matěj Schofer Čís. 137. Franz Pem Čís. 138. Zatočil Josef Čís. 139. Venzl Gold Čís. 140. Johan Sklenář Čís. 141. +++ = Martin Sklenář Čís. 142. Johan Hanuš Čís. 144. Anton Hanka Čís. 145. Anton Ivan +++ = Martin Sklenář Josef Kyrš Johan Matyšek Geork Jedonek Anton Hanka |
Tomáš Stříž, uč., svědek. Franz Waschatko, pivovarský, svědek..
* * *
Smlouva tato byla od Krajského úřadu ve všech bodech potvrzena.
V Brně dne 21. července 1825.
Kraský hejtman: (Podpis nečitelný.)
Nedá se dnes dobře určiti, která pole vlastně k Blučině náležela, ale domníváme se, že jsou to všechna pole, jichž se blučinští dobrovolně zříkají, tedy také Kunhutka a Prodaje.
V Blučině se dochovala tradice, že velký vliv na "vyrovnání" hranic měl farář Václav Pešina, který byl od vrchnosti doporučen do Prahy a rychtář Hochbauer z čís. 47.
Aby vrchnost měla jakousi omluvu, postoupila z jižní strany Měnínského rybníka plochu asi 300 měřic výsevku špatné půdy obci blučinské "z milosti", ač sebrala více dobré půdy. Od té doby tato plocha slove Milostivá niva. Za to si ještě vzala vrchnost obecní pozemky dle nereambulirovaného katastru "Pod Auskými" p. č. 4365 -4366, 4361, potom pastvisko Za zástruží u Jezera p. č. 4360 - 4359, 4358, 4315, 4316, 4320, 4323, 4324, 4327, 4328, 4357 a konečně p. č. 4338, kteréžto pole bylo obcí v dávnu přiděleno od jezera zvaného "Seeteich". Aby "vyrovnání" hranic nabylo větší platnosti, zařídila to vrchnost přemoudře. Do transaktu napsala veškeré "vyrovnání" z obou stran a 1/2 láníkům, 1/4 láníkům a chalupníkům se řeklo, jestliže chtějí podíl z Milostivé nivy, že se musí podepsati. Podepsali všichni, vyjma majitele 1/2 lánu čís. 70, 1/4 lánů čís. 74 a 38, chalup čís. 23, 88, 133 a 134.
Zjistil jsem, že tehdáž majitel chalupního domu čís. 88 Štěpán Langer přebýval v Měníně, majitel domu čís. 133 Martin Hanuš byl zároveň vlastníkem 1/2 lánu čís. 117 a jako takový akt podepsal. Jiní asi tušili úskok a podpis odmítli.
Milostivá niva do užívání obce blučinské nepřišla, nýbrž byla s částí obecního pastviska pod Auskými rozdělena mezi jednotlivce hned v r. 1825. O tom svědčí zpráva blučinské obce ze dne 3. listopadu 1826 na tehdejší vrchnostenský úřad, dle které Milostivá niva po odečtení 42 měřic na příkopy, spolu s 85 měřicemi z pastviska pod Auskými mezi 1/2 láníky, 1/4 láníky a chalupníky rozdělena je. Avšak přesné rozdělení a zakreslení tohoto rozdělení se provedlo v r. 1870 v katastru, ježto před rokem 1870 daň na tyto pozemky připadající obci blučinské byla připisována, po r. 1870 již jednotlivým účastníkům. (R. 1871 dávali usedlí domkářům 25 měřic Úlehle, ale oni "dar" odmítli. Chtěli míti podíly tam, kde je usedli mají.)
Dům čís. 115 patřil obci, a když jej obec prodala, připsal se novému majiteli omylem celý dům s příslušenstvím.
Dne 27. února 1884, když projednával okresní soudce Radnitzký v řízení opravovacím stran nové pozemkové knihy blučinské různé omyly, dostavili se František Ježek, Josef Klein, Leopold Zelwecker, Jan Richter, Josef Floder, František Šťastný, Antonín Haňka, František Novotný, Josef Böhm, Jan Floder, Jan Kelbl, Josef Zatočil a František Borovička jako deputace 1/2 láníků, 1/4 láníků a chalupníků. Tlumočili mu, že při každém domě v Blučině užívají jistou část obecních pozemků Koutu, Pastviska, Přídanků, Zástruží a Podzahrádek. Stěžovali si, že tyto pozemky jsou od starodávných dob takto rozděleny, avšak posud obci blučinské připsány. Tato deputace projevila názor, že ony pozemky vlastně uživatelům patří a tito obmýšlejí svá práva vlastnická dle zákona vymáhati. Poněvadž ale právě řízení.opravovací stran nové pozemkové knihy blučinské zavedeno jest, doufají zástupci, že v tomto řízení nejlépe a nejlaciněji tyto záležitosti mohou ukončiti.
Příštího dne všichni držitelé obecních pozemků opověděli na jmenované pozemky právo vlastnické, které v pozemkové knize u vložky č. 119 jest zapsáno.
K tomu se obecní zastupitelstvo dne 30. listopadu vyjádřilo, že důvody žadatelů uznává a ničeho nenamítá, nýbrž prosbu podporuje k vyššímu schválení.
Potom zemský výbor moravský přípis schválil tímto výnosem:
Landes-Ausschuss Nr. 4.835.
der Markgrafschaft Máhren.
An das
löbliche k. k. Bezirksgericht
in Seelowitz.
Mit Bezug aul die schätzbare Zuschrift vom 3. Februar 1885 Z. 11.948 j beehrt man sich dem löblichen k. k. Bezirksgerichte unter Rűckschlulß der Communicate zuereffnen, daß der mähr. Landesausschuss gemäß Sitzungsbeschlulßes vom heutigen Tage vom Standpunkte der Gemeindervermögenstitel die Bewilligung zu notheilen findet, daß die bisher em bűcherliches Zugehör des der Gemeinde Lautschitz zugeschriebenen Rathauses Nro 119 bildenden Grundparcellen Nro 5642/2 bis 5642/247, 5770/1 bis 5770/75, 5771/1 bis 5771/141, 5835/1 bis 5835/4, 5836/2 bis 5836/84, 5838/1 bis 5838/14 aus der Grundsbucheinlage Z. 119 der Gemeinde Lautschitz abgeschrieben, und zu den, in vorliegenden Anmeldungsprotokolle de praes. 29. Februar 1884 Z. 2729 verzeichneten Realitäteri grundbücherlich zugeschrieben werden können.
Brűnn am 28. Februar 1885.
Der Landeshauptmann:
Felix Graf Vetter.
Nyní se Josef Zatočil, Josef Floder a František Šťastný přesvědčili, že se při psaní protokolu 28. února 1884 zmýlili, žádali, aby se na místě samém vykonalo šetření,, kterou parcelu skutečně jednotlivci užívají. Ohledání stanoveno na 6. květen 1885. Každý majitel stál na svém poli a zjistili se majetníci jednotlivých pozemků dle mapy a ohlašovacího protokolu. Při tom se shledalo, že právo vlastnické na některé pozemky, jež k odepsání od radnice povoleny byly, jiným majetníkům bylo zapsáno, kteréžto omyly v psaní se ihned odstranily.
Ještě provedeny malé opravy a doplňky celkem bezvýznamné. Přípis v pozemkové knize tohoto roku proveden.
Domkaři ovšem nikdy toto rozdělení neuznali a svými zástupci v ob. zastupitelstvu dodneška jako proti bezpráví na nich spáchaném protestují.
R. 1920 opět si stěžovali domkaři k zemskému výboru. který odpověděl dne 30. srpna 1920 čís. 42095:
"Byla sem podána dohlédací stížnost, aby obci navráceny byly rozdělené pozemky č. 5642, 5770, 5771, 5835,
5836, 5838, 5843, 5845. Zemský výbor konal šetření a zjistil, že jmenované pozemky jsou rozděleny mezi
usedlíky a jim pravoplatně připsány do vlastnictví. Obci z nich pak zůstaly jen tyto částice 5505, 5642/243,
5981/1, 2642/242, 5836/l, 5929, 5771/142, 5771/143, 5835/35, 5835/36, 5642/l, 5642/242, 5642/243, 5642/244,
5843/35, 5843/36, 5843/37, 5843/38, 5843/39, 5843/40, 5843/41, 5843/42, 5843/43, 5843/44, 5643/45, 5843/47,
5928, 5981/3, 5838/15, 5838/16, 5843/35, 5843/36, 5843/43, 5843/44, 5973, 5975 a 5980.
Tyto částice je spravovati dle ustanoveni § 62. obec. zřízeni. Na ostatní části jednotlivcům rozdělené a jim připsané nemá obec žádného nároku.
Přísedící zemského výboru:
Špera."
S tím rozhodnutím nebyli domkaři opětovně spokojeni a jejích mluvčí I. náměstek starosty Jan Pekárek podal počátkem srpna 1921 novou stížnost kabinetní kanceláři pana presidenta republiky T. G. Masaryka:
"Nejvyšší úřade!
Podepsaný prosí o zakročení ve věcech obecního hospodářství v obci Blučině, pol. okres Hustopeče, Morava.
V obci naší mají mezi sebou rozděleno 1/2 láníci, 1/4 láníci a chalupníci 2291 měřic obecních pozemků. Podělených občanů jest 136. Kromě podělených občanů bydleli v Blučině hned při prvním dělení domkaři, kteří z těchto obecností neobdrželi ničeho.
Zákonitý stav těchto rozdělených pozemků má býti následující: Obecní statek, jehož výměra činí 1798 měřic, přináleží mimo podělené i domkařům. Jejich práva spočívají na patentu ze dne 18. listopadu r. 1768.
Domkaři protestující proti tomuto zlořádu při postupném rozdělování domohli se rozhodnutí Nejvyššího soudu r. 1858, t. j. byla jim přiznána rovnoprávnost s usedlými. Ale ani po tomto rozhodnutí domkaři ničeho nedosáhli. Podělení naopak rozdělili si mezi sebe r. 1864 dalších 485 měřic z obecního jmění a neohlíželi se na své spoluobčany, kteří též právo na dělení měli. Ani neustálé protesty domkařům nepomáhaly.
Při zakládání nové pozemkové knihy r. 1885 postarali se podělení o to, aby dostali vlastnické právo na tyto pozemky. Domkaři stěžují si opět k Nejvyššímu s. dvoru ve Vídni, který vydal rozsudek tohoto znění:
"Pozemnosti obecní, které blučinským usedlým za vlastnost do nové pozemní knihy postaveny byly, gruntokněhovně se zastavují".
Nejvyšší dvůr 4. února 1886 čís. 3513 nově nařizuje: "Mezi všechny rozděliti a domkařům vzniklou škodu hraditi! "
Podělení občané neuposlechli ani tohoto rozkazu a nedali domkařům do dnešního dne ničeho.
Po zhora uvedeném výnosu N. d. pozemková kniha u okres. soudu v Židlochovicích se opravila (Oprava v pozemkové knize neexistuje): 1798 měřic se uvedlo ve smyslu obecního statku a 485 měřic ve smyslu obecního jmění (Obecní statek patří obci, ale užívají jej jednotlivci, za což třeba vydržují místní chudé; obecní jmění spravuje obec a příjem z něho plyne do obecní pokladny.) a tak tomu bylo i u zemského výboru moravského.
Podělení nevrátili obci toto obecní jmění ve výměře 485 měřic (obecní louka) a užívají veškeré tyto pozemky jak statek tak i obecní jmění za nepatrné dávky mouky místním chudým.
Národní shromáždění dne 19. července 1919 odhlasovalo zákon, kterým se zrušuje obecní statek a tento má býti vtělen do obecního kmenového jmění. My blučinští domkaři nemůžeme dostati ani vlastní jmění obecní ve prospěch obecního užíváni. Těchto 485 měřic obecního jmění vynášelo by nejméně obci čistých 100 Kč z jedné měřice, což činí 48.500 Kč ročně. Tímto příjmem by se uhradily veškeré obecní potřeby a umořovaly by se dluhy. Nemusely by se prodávati obecní pozemky jak se činí v poslední době a nebylo by třeba ani obecních přirážek, které proti všem našim protestům jsou schvalovány dozorčím úřadem.
Obecní statek mohl by se rozděliti mezi všechny občany a tak aspoň by se žádnému neukřivdilo; občané by obdrželi, co jim právem patří a také obec by měla, co jest jejího.
Podepsaný si stěžuje na základě plné moci udělené mu blučinskými domkaři a jako člen obecního výboru od r. 1908 se čtyřmi, později s osmi členy obecního zastupitelstva a v poslední době jako I. náměstek starosty se 3 členy obec. rady. Bohužel stížnosti od r. 1908 až do dnešní doby nevedly k cíli. Podělení užívají obecností i nadále bezplatně, ničeho za ně nezaplatili a ještě každoročně se usnášejí o obecní přirážce.
Po převratě jsem zjistil, že obecní statek i jmění, o němž zde píší, mají připsáno za vlastnictví oni podělení v počtu 136 v Pozemkové knize v Židlochovicích na základě výnosu zem. výboru z r. 1885, který byl zrušen výnosem Nejvyššího dvoru r. 1886.
Stěžoval jsem si na toto nezákonné připsání u zemského výboru moravského, ale nedostal jsem odpovědi.
Dne 25. července 1921 byl mně doručen přípis zemského výboru čís. 27.975, jimž se schvaluje obecní přirážka 250% ke všem daním mimo daň činžovní, jež činí 57% a má stížnost se zamítá jako bezpředmětná.
Prosím, aby toto podání bylo vzato na vědomí a co jest zákonného bylo zařízeno. Jan Pekárek."
Kancelář pana presidenta žádost postoupila ministerstvu zemědělství k dalšímu řízeni, ale toto prohlásilo se v této věci nekompetentním.
Když konečně ani druhá žádost nepomáhala, podal Jan Pekárek prostřednictvím kanceláře p. presidenta v r. 1926 zvláštní připomenutí na ministerstvo vnitra s prosbou o urychlené řízení:
"Nejvyšší úřade!
Podepsaný činí zdvořile připomenutí ohledně svých nevyřízených stížností jak následuje:
Kancelář p. presidenta sděluje dne 18. srpna 1921 čís. 10.961/21, že předává moji stížnost ministerstvu
zemědělství k dalšímu řízeni.
Ministerstvo zemědělství vyrozumělo podepsaného, že záležitost ta nespadá do jeho působnosti.
Podal jsem druhou stížnost na shora jmenovaný úřad dne 12. června 1922 a vyřízena byla dne 18. července 1922 čís. 12152/22 v tom smyslu, že byla předána k dalšímu řízení ministerstvu vnitra. Od té doby uplynula více než čtyři léta a stížnost leží doposud nevyřízena.
Nejvyšší úřade, račiž svou mocí působiti, aby tato druhá stížnost, ležící u ministerstva vnitra byla vyřízena v krátké době, neboť odkladem vznikají obci stálé škody a o velké částky obec se poškozuje.
Obcím byla dána samospráva, aby se mohli samostatně spravovati v mezích zákona. R. 1908 byl jsem zvolen za domkaře do obecního výboru. Po několika dnech byl jsem zavolán do zahrady domkaře Jakuba Flodra, kdež seděl starý domkař Jakub Otava, který mně pravil: "Jelikož jsi za domkaře ve výboře, musíš též znát jejich bolesti a vědět, jak se s obecním majetkem hospodařilo. Obec Blučina byla nejbohatší obec v celém okolí. Měla mnoho polí, lesů, luk a vinohradů, což bylo majetkem společně spravovaným a společně užívaným.
R. 1768 dne 11. listopadu byl vydán první patent císařovny Marie Teresie, jenž povoloval dělení obecních pozemků a pravil: Kde jsou velké statky na obcích, buďtež rozděleny; budiž dáno všem bez rozdílu a buďtež ponechána zvláštní pastviska pro pasení každého stáda zvlášť: Pro pasení koní, hovězího dobytka, vepřů a pro pasení husí!
Na základě tohoto patentu rozdělil se les mezi 56 půlláníků, 18 čtvrtníků a 64 chalupníků. Každý obdržel 8-9 měřic. Domkařům nedali nic a odkazovali je na užívání zbývajícího lesa.
Po lese rozdělila se druhá velká parcel. Milostivá niva opět mezi shora jmenované a domkaři opět nedostali ničeho. 1/2 láník dostal okrouhle 8 měřic, čtvrtník 6 a chalupník 2 míry.
Naposled se dělila obecní louka, na níž má 1/2 láník 5 měřic, 1/4 láník 4 a chalupník 2 měřice. Domkaři opět nedostali ničeho, ačkoliv jako starousedlí měli plné právo na stejný podíl.
Na toto utiskováni domkaři si stěžovali neustále na kompetentních místech a r. 1858 dokonce Nej. soudem byla jim přiřčena rovnoprávnost. Vedoucí mezi podělenými nemohli se smířiti s tímto rozhodnutím N. soudu a nechtěli dáti domkařům jejich podíly.
Počali pracovati na tom, kterak dokázati domkařům nějaký přestupek, nebo jej vyprovokovati a tak najíti příčinu nechati domkaře pozavírati. Příležitost se brzy naskytla. Do domu jednoho domkaře přišel exekutor a žádal hřebík a kladívko. Když je obdržel, přibil na venkovní dvéře upomínku, žádající od domkaře zaplacení za užívání obecních pozemků. Toto na domkaře nemile působilo a značně je rozčilovalo. U jiného domkaře mlátili ženy pšenici. Opět přišel exekutor a žádal opět hřebík a kladívko. Ženy mu žádané nechtěly dáti. Exekutor nadával, ženy se nedaly, zavřely vrata a zmíněného pána trochu oprášily. To úplně stačilo. Za pár dní dostavil se komisař z hejtmanství v Hustopečích, domkaři byli pro bouření se proti úřední osobě pochytáni, svázáni provazy i řetězy a hnáni na úřad do Hustopeči. Ve vyšetřovací vazbě byli 11 měsíců a poněvadž se jim nic nemohlo dokázati, byli propuštěni, avšak jejich vůdce, člen. ob. výboru Nesvadba odsouzen k jednoletému žaláři, poněvadž prý nabádal domkaře ke vzpouře. (Zachován zlomek svědeckého protokolu usedlých znějiciho v tom smyslu.) Domkaři již se neodvážili protestovati, neb žádati svých práv na obecnostech. Poděleni jim říkali: "Jak budete chtíti obecnosti, necháme Vás zase pozavírat!"
Dostavil se r. 1885. V tomto roce se pořizovaly nové pozemkové knihy a zemský výbor dovolil řádně rozdělené obecností jednotlivcům do nových poz. knih zapsati. Za tím účelem přišel do každé obce pan okresní přesvědčiti se o stavu věcí. Přišel i do Blučiny, ale domkaři k jednání s ním pozváni nebyli, ale náhodou viděli choditi podělené na radnici a šli se přesvědčiti, o čem se jedná. Na radnici přišel Nesvatba, Otava a Flodr a tázali se pana okresního, o čem se jedná. Ten jim vše vysvětlil a dávil se, že nebyli také k jednání pozváni. Když domkaři ukázali panu okresnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, obrátil se k poděleným a pravil: "Rozhodnutím N. s. mají domkaři právo na obecnosti. Proč jste mne sem volali, když mate samý nepořádek. Obecní pozemky, jež užíváte, zapíši do nové pozemkové knihy za obecní a. jak živ s tím žádný nehne." Odešel z radnice a stalo se, jak řekl. Netrvalo však dlouho a pan okresní byl přeložen (snad do Uher. Hradiště). Nedlouho potom chlubili se podělení, že obecnosti už mají připsány. Skutečně přišel jeden podílník k domkaři Flodrovi a ukazoval mu listinu, na základě které se přípis stal.
Domkař Flodr přemýšlel, co činiti, aby práva domkařů nebyla pošlapána. Napsal stížnost kabinetní kanceláři císaře Františka Josefa I., v níž, vše pravdivě a obšírně vylíčil. Na jaře 1886 stížnost vyřízena v tomto smyslu:
Nejvyšší soudní dvůr z r. 1885: Pozemnosti obecní, které blučinským usedlým za vlastnictví nové pozemní knihy postaveny byly, gruntokněhovně se zastavuje. A dále:
Nejvyšší soudní dvůr dne 4. února 1886 čís. 3513 nově nařizuje: Obecnosti mezi všechny rozdělit a domkařům hradit povstalou škodu! (Tento výnos neexistuje. Uvedené číslo je číslo zemského výboru, pod kterým se zamítá stížnost J. Flodra. - Autor).
Zvláštní bylo, že domkaři toto rozhodnutí neobdrželi, ale poděleným bylo každému doručeno do domu. Tito ale říkali, že jím byl vyměřen poplatek z převodu. Vůdcové podělených nařídili, aby všichni se vychloubali, že přípis je v pořádku a domkaři již ničeho neobdrží. Při takové chlubné řečí chtěl jeden podělený dokázati pravost přípisu, aniž by se byl dříve o obsahu jeho přesvědčil a donesl Flodrovi výnos N. s. d. Flodr si výnos opsal a opět si stěžoval, ale nedosáhl ničeho a ještě zakusil mnoho výsměšků a odpůrci říkali: "To si musí umět člověk obejít. Stojí to ovšem peníze, ale co na tom. Za obecní seno a zemi se vše zaplatí. Výbor schválí přirážku a všechno se vyrovná. A domkaři nám na to ještě musí platiti." Jsou to zlé časy, ale snad se zlepší", končí Otava. Když podepsaný je zvolen do obecního výboru, prvně jde do pozemkové knihy podívati se na vložku 119 (Obecní radnice). Vrchní oficial, jemuž patří všechna čest, ptá se mne, jsem-li v ob. výboře a otvírá mně knihu a ukazuje na parcelní čísla, která u vl. 119 na několika listech jsou zanešena. A pravil: "Všechno jest vlastnictví obce, tyto první parcele se užívají ve smyslu obec. statku a tyto ostatní jsou obecním jměním. Oni to totiž měli již podělení jednou připsané, ale šláplo se jim na kuří oko, všechno opět pozbyli r. 1836." (Ničeho podobného jsem v pozemkové knize nenalezl. Řeč pana oficiála byla mystifkací).
Zjistil jsem tedy správnost tvrzení starých domkařů a vidím, že na zakročení N. s. d. byla poz. kniha opravena, ale poděleni nevrátili obci ničeho, domkařům nedali rovněž nic, ba ještě jsem zpozoroval, že obecní louka vedena jest jako obecní jmění, obec z ní platí daně a podělení ji užívají. Je to přes 400 měřic.
Od té doby protestuji proti obecním přirážkám a stěžuji si zem. výboru moravskému. Tak na př. r. 1908. Jdu osobně na zem. výbor, promlouvám s jistým pánem o těchto záležitostech. On mne vyslechne, otevře akta městečka Blučiny a praví: "Vaše obec je tak bohatá, že může třem jiným obcím vypomáhati a Vy pravíte, že máte obecní přirážku? Kdo Vám jí schválil? My!! Kdo u Vás užívá obecnosti, jež patří obci? Stěžujte si!!" Ano, stěžuji si na tento zlořád od r. 1908 až do letošního roku, ale obecní přirážka je schválena každoročně a 136 podělených si libuje, jak je dohře užívati obecnosti zdarma.
V r. 1909 přišel následkem mé stížnosti od zem. výboru pan rada, který po tři dny pilně pracoval, při kteréžto práci se dařilo nejhůře mně a mým spolustěžovatelům. Přece musel pan rada konstatovati, že poděleni nedali za obecní pozemky ani haléře, ačkoliv oni tvrdili, že dali r. 1858 za obecní pozemky 4800 zl. Dále praví protokol "Při komisionelním šetření zpozoroval jsem, že mnohé obecní parcele jsou z ve1ké části odorány a některé docela zmizely. Ponejvíce nachází se toho při Měnínské silnici a po obou březích řeky Cézavy. Nařídil jsem, aby všechno ihned bylo vyměřeno, obci vráceno a zaplaceno se zpětnou platností tří let a to za 1 m2 4 h."
Ani po tomto zakročení podělení nevrátili obci její pozemky, aniž čeho z nich zaplatili. Je tomu již 20 let, co mají obci z každého m2 platiti a 17 let, co vše měli obci navrátiti. Jaké škody tím obec trpí!
Po r. 1909 stěžoval jsem si každým rokem a prošel jsem všechny instance bez patrných výsledků.
R 1914 byl u nás sice zase pan rada od zem. výboru, ale ničeho neuvedl do pořádku a řekl mně, že mně zavolá k zem. výboru a tam vše uspořádá. Za pár dní na to vypukla válka a vše usnulo.
Po návratu z války první moje cesta byla zase do pozemkové knihy podívati se na obecní vložku. Avšak s hrůzou jsem zpozoroval, že veškeren obecní statek a i 400 měřic obecního jmění na obecní louce zmizelo z pozemkové knihy bez zaplacení, bez řádného rozdělení a to na základě povolení zem. výboru z r. 1885, ačkoliv povoleni toto bylo zrušeno N. S. d dne 4. února 1886 čís. 3513. Ptal jsem se pana oficiála jak se to mohlo státi a on odpověděl: "Chcete-li věděti, jak se stál tento přípis, zeptejte se Vašeho pana J. Kleina a obec. sekretáře Fr. Císaře! (Náš pan Klein byl od r. 1908 až 1911 starostou, byl též poslancem za stranu lidovou. Ve válce byl policejním důvěrníkem, za což byl obdarován záslužným křížem. Náš pan sekretář je řídící školy nyní již v. v.) K takovým dvěma pánům mně odkazuje pan oficiál.
V době válečné hrůzy a za naší nepřítomnosti měli někteří pánové čas k tomu, zbaviti obec práva ke svým pozemkům a to ještě bez náhrady a bez zákonitého rozdělení.
Po zjištění tohoto stěžoval jsem si jako I. náměstek starosty obce k zem. výboru. Zašel jsem tam i osobně. Pan sekretář mně vyslechl, prozkoumal obecní akta a praví: "Takové Věci se dějí u Vás ještě nyní?! Příteli, toho nenechávejte a stěžujte si do krajností! " Poslechl jsem onoho pána a stěžuji si do dneška.
Po válce bylo u nás několik revisí obec. hospodářství. Pro starosty revise dopadly vždy dobře. Zrevidované účty prý se nemusí ani v pořádku uschovati. Pro podělené to rovněž dopadlo výborně, ježto těží z obecností dále. Pro obec však to dopadlo hůře. Ta musela zaplatiti revisní výlohy, jež jdou do tisíců. A nejhůře dopadli domkaři. Ti jsou vyloučeni z podílu, obecní přirážku platit musí a marně připomínají pánům revisorům, že obecnosti se užívají zdarma.
Již 18 let pracuji nepřetržitě na naší radnici za uvedených těžkostí.
Račiž, Nejvyšší úřade, svou mocí působiti k tomu, aby pravda a spravedlnost nebyly tak šlapány a u nás v městečku Blučině byl sjednán pořádek.
Jan Pekárek."
I po této připomínce celá záležitost uvázla na mrtvém bodě.
Zástupce domkařů je ohledně přípisu v pozemkové knize nesprávně informován, což je asi hlavní příčinou nedorozumění mezi usedlými a domkaři.
Bylo by záhodno, aby tento přes 100 let trvající spor konečně v zájmu a ke spokojenosti obou stran byl liquidován.
Jan Pekárek se opírá o výnos Nejvyššího soudního dvoru ze dne 4. února 1886. Jelikož mně záleží, aby Dějiny byly správné a pravdivé, pokusil jsem se onen výnos vyhledati. Veškeré spisy jsou k nalezení u Zemského úřadu v Brně, Zemský dům I., čís. 12.
Zde za přítomností přednosty úřadu a starosty obce Blučiny jsme přesně zjistili, že Jakub Flodr podal v r. 1885 stížnost proti rozdělení obecních pastvin k "Jeho c. k. apoštolskému Veličenstvu Císaři Pánu." Dvorní kancelář žádost postoupila k dalšímu řízení bez jakéhokoliv rozhodnutí ministerstvu vnitra dne 3. ledna 1886 (praes. 462). Toto ministerstvo opět bez jakéhokoliv rozhodnutí spis postoupilo moravskému místodržitelství v Brně, jež teprve k žádosti připojilo toto znění:
Nr. 2365.
Note!
Wird ihm hochlöblichen m:
Landesausschuße
in Brűnn.
Zu folge Erlasse des h. k. k. Ministeriums des Innem von 17. Jänner 1886 Z. 462 und mit Beziehung aul die h. o. Noten vom 11. Mai 1884 Z. 11763 und vom 29. Mai 1885 Z. 14288 zur gefälligen weiteren Verfűgung übermittelt.
Brűnn, den 25. Jänner 1886.
Für den k.k. Statthalter:
Podpis nečitelný
Což krátce česky zní:
Zemskému výboru
v Brně.
Na základě výnosu vys. c. k. ministerstva vnitra ze dne 17. ledna 1886 čís. 462 a se zřetelem na zdejší sdělení ze dne 11. května 1885 čís. 14288 předává se k dalšímu laskavému řízeni.
V Brně dne 25. ledna 1886.
Za c. k. místodržitele:
Podpis nečitelný.
Zemský výbor přijal tento spis 31. ledna 1886 a s konečnou platností jej vyřídil 4. února 1886:
Čís. 3513/p 31/1 886.
Panu Jakubu Flodrovi a soudruhům
V Blučině
(okres Židlochovice).
Opětná žádost Vaše, kterou jste dne 18. prosince 1885 v příčině dělení obecních pozemků v Blučině Jeho c. k. apošt. Veličenstvu Císaři Pánu byli podali, byla dopisem c. k. místodržitelství ze dne 25. ledna 1886 čís. 2365 moravskému výboru zemskému postoupena.
Jelikož záležitost stran dělení obecních pozemků v Blučině se strany výboru zemského již vyřízena jest,
tedy se Vám příloha oné žádostí zde navracuje s tím, že mor. výbor zemský k nějakému novému jednání o věci
této příčiny nemá,
V Brně 4. února 1886.
Franz.
To je tedy výnos zemského výboru v Brně, který žádost J. Flodra zamítá a ještě zdůrazňuje, že přípis pozemků byl správně a zákonně proveden.
Je ta velký omyl J. Pekárka, když na tomto výnosu zakládá veškeré své stížnosti proti rozdělení obecností a říká, že je to rozhodnutí Nejvyššího správního dvoru. Zatím je to zamítavý výnos zemského výboru.
Tím tedy na vždy stížnosti J. Pekárka jsou a zůstanou bezpředmětné, avšak ve věci obecních odorávek má pravdu a tvrzení jeho je opodstatněno. Po zjištění obecností není příčiny k jiným stížnostem.
Třeba otevřeně přiznati, že domkařům ukřivděno bylo, ale tehdejší zákony tuto křivdu schvalovaly a potvrzovaly. Dnešní pokolení vino není.
