Dnešní kroj je popanštělý. Právě vymřel v Blučině dlouhý a těžký kožich zv. čuba. Staří muži za svobodna nosívali drahocennou »aksamitku« z bobroviny, po jedné straně vysokou na střevíc, po druhé na dlaň; v létě kryl hlavu těžký »širák«. Pradědové nosili klobouk třírohý, z něhož ještě před rokem 1855 zbyl jeden roh. O svátcích oblékali šosáky (s vrchním knoflíkem prý náramně velkým), nízké střevíce s přezkami, krátké kalhoty punčochy po kolena. Později vešly do mody vysoké boty, žluté koženky, červená vyšívaná vesta a modrý »špenzr«; potom koženky černé a tmavozelený špenzr. Chasa na svátky a svatby brala plášť, bez něhož mládenec nemohl zváti na svatbu.

Rodina J. Nebovidského

Ženy nosily vždy dlouhé, nízké střevíce a takový šat jaký vidíme na fotografii rodiny Jana Nebovidského. Jan Nebovidský je v šatě popanštělém.

Nářečí Blučinské má nepatrné odchylky od jazyka spisovného, jichž užívají starší, kteří se zdržují výhradně v obci. Místo »i (y)« říkají »e« a místo »o, ou« užívají »á«. M1adší generace dialektu méně užívá. Rozhodně není blučinským nářečím to, co se často v časopisech za blučinské nářečí uvádí.

Poměrně nejvíce obyčejův a říkání, v nichž se jeví upřímná zbožnost a veselá vtipná mysl, zachovalo se při svatbách, ač za poslední doby upadají též v zapomenutí. Bylo krásné a dojemné, když družba jménem ženichovým a družička za nevěstu prosili rodiče za požehnání. Svatební hostina, »stoly«, počíná se družiččiným vybízením hostů k modlitbě: »Páni hosté! Prve než lžíce vezměte, žehnejte se sv. křížem a. teprv se modlete, jak Panna Maria, když Syna Božího zrodila, žehnala se sv. křížem a teprv ‚ se modlila.«

Jednotlivá jídla se koření případnými vtipy a žerty; na př.:
Zajíček, aby lépe chutnal, má »devatero špecí«. Zvláštností svatby v Blučině jest tak zv. »precna«, veliký a tlustý koláč rozkrájený na čtverce. Jak přinesou na stůl precny, ví se, že již bude konec stolů; při precně bývá žertovné říkání:

»Ještě tam máme dvanáct volů, pošleme do města pro řezníky, by nám ty voly na maso zbili.- A panímáma připovídá, že nám zejtřejšího dne dá mnohem víc, na devět mís, na čtyři málo na pět nic! – A panny družičky, pánové drštičky, šnekové šišky, dubový křen, to si budou panny družičky omáčeti v něm! Není tento dáreček z rosy zemské, ale z rosy nebeské! – Já pak tobě, starší družičko, připovídám, že tobě tento dáreček za sto tolarů nedám. Máte-li mne odbývati, nemám tady kdy s vámi státi, mám do Prahy tři sta komárů hnáti, a tam z nich počet klásti! – Když jsem šel přes jeden most, zlámal jsem si v mým jazyku tu nejplatnější kost! To mě bude nejvíc mrzeti, že s vámi nebudu více mluviti! Vivat!«

Pří vivat spustí hudba »tuš«.

Poslední kožich z Blučiny

Specialitou blučinské svatby také je odkládání jídel při stolováni. Co kdo nesní, odloží na volný talíř a nese potom domů.

Při křtinách, úvodcích a hodech staré zvyky téměř vymizely, Stárci jsou již neznámí, ačkoliv by bylo obci ke cti, kdyby hody, ostatky a stavění máje byly pořádány za vedení stárků před radnicí společně s veškerou chasou, bez rozdílů politického zabarvení.

U starších obyvatelů blučinských je rozšířeno úsloví »mordie« neb »murdie«. Za to jim přezdívají »Murdijáci«, avšak za tuto přezdívku se žádný občan nestydí.

Za válek napoleonských byli zde dvakráte Francouzové, kteří volali: »Mon Die« a občané blučinští »upravili« si toto zvoláni dle svého na »murdie«. Zvolání toto je běžné a v nynější době se ho u mladších užívá jako speciálního klení, u starších je přidáváno ke slovu, na které se klade obzvláštní důraz. Nejstarší ho užívali za každým druhým slovem.

Jak hojně se tohoto slova užívalo, svědčí věta, známá v širokém dalekém okolí: »Murdie, Blučina hoří, Pendrov se chytá!«.. R. 1835 totiž vyhořela celá obec a v okolních obcích, zvláště Židlochovicích, odkud přišla vydatná pomoc, poslové z Blučiny křičeli, že již celá Blučina hoří a také ulice Židlochovská čili Pendrov je již v plamenech.