Značná část blučinských vojínů byla v zajeti v Rusku, v Itálii a v Srbsku. Zajisté zakusili všichni mnoho válečných útrap a prožili mnoho svízelů. Kdyby měly býti zaznamenány zkušenosti všech, musely by býti vydány aspoň čtyři knihy jako je tato. Každý nepředpojatý pozorovatel musí uznati, že nejvíce zakusili účastnící čs. odboje na Rusi.

Nebudu se zabývati otázkou, do které míry přispěli k osvobození naší vlasti, to správně posoudí teprve dějiny, až bude zjednán dostatečný odstup časový od těchto událostí. Vylíčím jen osudy jednotlivců, kteří mně k tomu poskytli látky.

1. Böhm Jan byl u úderného praporu.

2. Buchta Jan sloužil u 2 pěš. pluku.

3. Čandrle Jan sloužil u 1. pěš. pl. Za Rakouska nastoupil vojenskou službu 26. října 1914 u 14. pluku v Brně. 5. června 1915 u Sadové Višně upadl do ruského zajeti. Vstoupil do čsl. vojska na Rusi a byl vyznamenán křížem sv. Jiří, čsl. válečným křížem, spojeneckou medailí a revoluční medailí.
Navrátil se 3. února 1920.

4. Josef Daněk narukoval 1. srpna 1914 ke 4. zeměbr. pluku ve Vídni. Na frontu jel 14. srpna 1914 do Stryje a byl zajat u Lubkova. V zajateckém táboře byl v městě Alčesku a dva roky pracoval ve dvoře Šebekino. V pivovaře v Charkově pracoval jako obuvník a na vál. půjčku čsl. upsal zde 100 rublů. Při ústupu byl s ostatními vzat čs. vojskem na Sibiř a v Semipalatinsku pracoval opět jako obuvník. Pří mobilisaci čs. zajatců byl zařazen k 11. pl. k zásobovacímu oddílu. Zúčastnil se bojů u Sizráně a konal strážní službu u pl. skladů až do 19. ledna 1919, kdy byli starší 40 let posláni do vlasti. Domů přijel právě na Štědrý večer 1919.

5. Jan Hájek byl ve vojsku srbském i ruském.

6. Hamerník Rudolf nastoupil vojenskou službu v květnu 1915 u 25. praporu polních myslivců v Brně a po třítýdenním výcviku jel do pole na ruskou frontu.
Do zajetí přeběhl s Janem Závladským na kece Boldůrce u neznámé obce asi 5. srpna 1916. Téhož dne se přihlásil do legií, kamž byl zařazen 8. září 1916.
Zúčastnil se bojů s 2. pl. krále Jiřího z Poděbrad u Zborova r. 1917. R. 1918 při sibiřském vystoupení zúčastnil se obsazeni Čeljabinska, Kurganu, Marianovky, Oniska, Bugulmy a Kazaně. Těchto bojů se zúčastnil jako četař III čety štábní roty pod velením nynějšího gen. Syrového.
Domů se navrátil v dubnu 1920. Nyní je četnickým strážmistrem v Kojetíně.

7. Hanuška Jan sloužil u 3. pěš. pl.; po návratu do vlasti byl u finanční stráže na Slovensku. Byl to člověk nad míru citlivý. Pro neshody v domácnosti volil tragickou smrt.

8. Ivan Vladimír sloužil u 2. pěš. pl. Vojenskou službu v Rakousku nastoupil 26. března 1915 a do zajetí upadl 18. září 1915. Do čs. vojska na Rusi se přihlásil 7. července 1917. U Kijeva bojoval proti Rakušanům a Němcům. Dále se zúčastnil bojů u Kurgánu, Marianovky, Omsku, Šardinska, v Tatarské stanici, u Bugulmy, Simbirska a u Kazaně.

9. František Jaroš nastoupil voj. službu s I. výzvou k 36. pš. pl. v Ml. Boleslavi. Do pole jel 26. října 1914 a do zajetí přišel 29. listopadu 1914. V zajetí žil obstojně a podle výpovědi jiných zajatců mohlo by se říci královsky. Do čs. vojska přišel v roce 1918 při vystoupení proti bolševikům. Zapsán do čs. vojska byl v roce 1916 od emisarů, ale nebyl povolán. Zúčastnil se bojů na jekatěrinburské frontě a potom pod Ufou. Při jednom obchvatě jeho oddíl dostal se do boje s »Bli-cherovou armádou«. Byli to samí němečtí a maďarští dobrovolníci v ruských řadách.

10. Jedlička Rudolf sloužil u 1. pěš. pluku.

11. Jan Kratochvil píše »Nastoupil jsem službu vojenskou 25. srpna 1914 u zeměbraneckého pěšího pluku č. 24 ve Vídni. Asi po l0ti týdenním výcviku odejel jsem s první »marškou« do pole, kde u Jaroslavě v Haliči spěchali s námi posílit bortící se frontu rakouskou na Sanu. Tam zúčastnil jsem se několika bojů a 5. listopadu 1914 raněn jsa do hlavy a nohou, zůstal jsem na bojišti a padl jsem do zajetí. Rusové opanovali bojiště, klidně postupovali mimo a až šestého dne v noci sbírali raněné na bojišti a odvezli do Lvova, kde jsem byl podroben operaci. Zásluhou prof. Dr. Schroma zachráněna mu pravá noha, ač již byla nařízená amputace. O vánocích 27. prosince 1914 byl jsem přepraven do nemocnice v Kyjevě, pak v Moskvě, kde připravily nám dámy Čslov. kroužku příjemné vánoční svátky se stromečkem a nadílkou. Potom odvezli nás do Rjazaně; do nemocnice, kde jsem pobyl 3 měsíce. Jelikož jsem tu dobu ovládal ruský jazyk slovem i písmem, měl jsem dohled při rozdělování jídla a prádla, při čištěni atd. Musel sem vydržovati celou společnost kamarádů machorkou. V dubnu 1915, strachem před novou operací jsem se hlásil zdráv, (totiž náš nadřízený lékař byl zubní technik a dle toho vypadaly jeho operace) a odvezli nás do Arzanasu, severně Moskvy, poutního městečka (na 6.000 obyvatel mají 32 kostelů). Zde jsem byl jako nemocný zdravý; byl jsem znovu operován do 5. června 1915 a přes to, že jsem měl rány otevřené, hlásil jsem se na práci jenom proto; abych »netrhal partu«, což v ruském zajetí byla jakási povinnost. Bez lékařských prohlídek (těch vůbec u zajatců nebylo třeba), byl jsem přijat jako černorabotčij do železáren v Kamenskoi-Zapoiože. Zde pracovalo asi 18.000 dělníků. z toho 4.500 zajatců všech rakouských národnosti. Denně byly vyvezeny 2 vlaky zpracovaného válečného materiálu na bojiště. Pomocí vlivných přátel, jež jsem si za krátko získal, byl jsem přijat do cechu strojnického jako »pravý«, ač jsem se tím řemeslem v životě nikdy nezabýval.
Byl jsem zaměstnán u různých strojů: elektrických, plynových i parových a setrval jsem při tomto zaměstnání až do podzimu 1917. Honorován jsem byl slušně, až 400 rublů na měsíc, jaký div, že mi ani zajatecká kuchyně nevyhovovala. Mohu tvrditi směle, že mně Rakousko nebylo nikdy vlastí - výchova předválečná naší mládeže (ba skoro celého národa) směřovala proti Habsburkům, a tu teprv pod záštitou slovanské říše ruské, city nás mladých, revolucí protirakouskou nadšených zajatců, projevovaly se směleji obzvláště, když občas došla kusá zpráva z bojiště, anebo z kolébky našeho odboje, Kyjeva. Volnosti aniž jakýchkoliv jiných výhod, nám ruské úřady nepřiznaly na úkor zajatců jiných národností, žel, ke škodě naší práce organizační. Byli jsme zůstaveni několika nesvědomitým vykořisťovatelům pod dozorem »kazačej knůty«, bez četby, i ruské noviny byly zakázány, rovněž jakákoliv kulturní činnost a duševní zaměstnání. Mysleti nám však nemohli zakázati a toho jsme my potřebovali.
Bedlivě střežen byl zápas světového dějství a tu tanulo každému z nás na mysli, že nejsme určeni pouze k tornu, bychom přihlíželi nečinně k událostem. Přání naše bylo: pomoci ubohému národu našemu. Začátky byly položeny »Českou družinou«.
V roce 1915 v listopadě položili jsme základ organisaci (9 členů) odbojníků rakouských - české národnosti. Časem sílila a pracovala v kontaktu; jako tisíce jiných takových, s vedením naším na Rusi a r. 1917 vyslala na 400 statných dobrovolců do českého vojska na Rusi, jak jsme si tehdy říkávali, a mezi nimi jsem byl i já. Šli jsme splniti povinnost k vlasti a národu jsouce si vědomi toho, že nám kázáno.
Takových hloučků nadšenců, kteří dobrovolně jdou položit životy své na oltář vlasti daleko od své rodné hroudy a svých milých, bylo bez počtu. Škoda však, že neučinili tak všichni, kteří měli možnost. Byli mezi námi lidé ze všech krajů naší vlasti a byli si bratry.
Přišel jsem mezi takové ovšem a začal jsem ve vojsku českém svou činnost. Byl jsem u I zal. pluku v Žitomíru na, Ukrajině. Prodělal jsem krátký výcvik a přihlásil jsem se za 14 dní k 1. pl. M. J. Husi, kde nás přejímal poručík Syrový krátkou vojenskou řečí a přidělil mne k 8. rotě. Pluk náš, řádně prořídlý po slavné bitvě zborovské, zotavoval se a konal přípravy k dalším zápasům. Naše situace tou dobou nebyla právě záviděníhodná. Stálými třenicemi ruského národa, revoluci bolševickou, mírem Brest-Litevským a jeto následky, rozpadnutím ruské fronty donuceni jsme byli vzdalovati se od našich snů, pomsty Germáncům a zaujmouti frontu východněji. Ustoupili jsme, ač neradi, ale nebylo jiného východiska.
Po 14 dnech ústupu se zaťatými pěstmi dostihli jsme městečka Pri1uky. Cestou svedli jsme s Germány několik tuhých půtek. V Prilukách jsme obdrželi vlak, se kterým jsme šťastně uháněli na východ. Po čase se vytvořilo ovzduší pro nás málo příjemné. Bolševici začali s námi nepřátelství. 25. května 1918 v Penze okusili jsme štěstí válečného v cizím státě, beze zbraně, bez týlu, jsouce si vědomi toho, že jsme, roztroušeni po širé Rusi a Sibiři celkem asi na 8000 km od sebe po hloučcích, ale jsouce pevně odhodláni, že než bychom měli zpět do Rakouska, jak původně bolševici s námi zamýšleli, zvolíme raději smrt v Rusku - a boj mezi námi a bolševiky, bohužel bratrovražedný, nastal na život a na smrt. Popisovat jeho krutosti není možno. Nám jest omluvou, že boj ten, nebyl námi vyprovokován, naopak, že byl naší obranou. Krutých bitev bylo svedeno mnoho a strašných.
Po celou tu dobu nebylo času mysleti a neustálé vysilující boje, různé převraty politické i vojenské, zkrátka celý ten chaos posledních dvou roků působil na mne hrozně; stal jsem se ku všemu netečným.
Převrat 28. října 1918 zastihl nás na frontě v Sibiři a my roztrpčení jsouce nad událostmi ruskými, počali jsme vážně vzpomínati. »Domů, domů!« Znělo ze všech úst, ale kudy, byla těžká odpověď.
Následky mého zranění v roce 1914 dostavovaly se častěji. Byl jsem několikráte znovu operován a konečně v lednu 1919 uznán za invalidu a odejel jsem s transportem asi 1000 dobrovolníků do Vladivostoku. Čekali jsme trpělivě na ostrově u Vladivostoku na poslední akt naši avantury na Rusi. Příjemného počasí.a mořských lázní užívali jsme v bázni Boží od 1. května do 2. října 1919, kdy nás nalodili a my vstupovali jsme na loď záříce radostí, že opouštíme rozbouřené Rusko a vracíme se jako praví hrdinové do své drahé osvobozené vlasti.
Toužili jsme po vlasti jako děti po matce. Cesta kolem světa nám ubíhala - oči zvědavě hleděly na západ. Za 62 dní plavby i ty otužilé vše omrzelo. 3. prosince 1919 o 5. hod. přestoupil jsem za pochmurného počasí hranice Republiky Československé u Břeclavě. 6. prosince 1919 přišel jsem po 5 1/2 roce do rodné své obce Blučiny.
Skvělého přivítání se mi dostalo na druhý den od jednoty »Sokol« v sokolovně, což mne nemálo překvapilo a potěšilo.
V obci, vlivem poválečných poměrů, každý se cítil býti demokratem, ale jen pro sebe. Velké hmotařství, které lid po dobu válečnou zachvátilo, se vystupňovalo tak, že se zdálo, že dosáhlo už nejvyššího stupně. Každý se cítil povolaným poukazovati na chyby jiných, hlavně na chyby národní vlády. Mládež se zajímala o politický život, což před odchodem mým nebývalo u nás zvykem.
Vstoupil jsem do služeb státu, na přední stráž. Nastoupil jsem do německého území na severu Slezska, kde lid i stát úředníci Čsl. rep.. jsou vesměs Němci.
Práce zde je daleko horší, než si kdo může představiti.

12. »V roce 1912 rozhodl jsem se«, píše Josef Kratochvil, »že vstoupím jako dobrovolník k vojenské hudbě. Dopsal jsem staršímu bratru do Vídně. Ten sloužil u 32. pl. dobrovolně od 17. roku u hudby. Ihned mně odepsal, že v Záhřebu u 10. pluku potřebují, abych tam okamžitě dopsal p. kapelníku Čermákovi.
Netrvalo ani 14 dní, obdržel jsem od p. kapelníka odpověd a zároveň mně sděloval, že zasílá cestovní rozkaz a peníze na cestu. Byl jsem překvapen, že jsem měl za tak krátkou dobu odjeti, ale nezbývalo již nic jiného. Velice nerad jsem opouštěl rodné městečko a známé, jichž jsem měl velmi mnoho.
Rozloučení bylo krátké. 28. června časně zrána odvezli mne na nádraží. Rozloučil sem se s matkou, mladším bratrem a odejel jsem na nádraží, kam mně cestou doprovázelo několik dobrých známých. Asi za hodinu přijeli jsme do Hrušovan, kde jsem vstoupil do vlaku k Vídni. Ve Vídni jsem nikdy nebyl, ale přece jsem měl v úmyslu vybledati bratrance, který sloužil u 99. pl. Po poledni přijel jsem do Vídně, kde jsem ihned hledal bratrance, jejž jsem k páté hodině našel. Jednu noc jsem u něho přespal a ráno mně odvedl na druhé nádraží, s kterého jsem odejel k Záhřebu. Cesta mně utíkala velice dobře. Druhého dne jsem dojel na místo a vyhledal jsem kasárna. Přihlásil jsem se u p. kapelníka, který mně přijal a vyzkoušel Druhého dne jsem obdržel oblek, ale mně se mnoho nelíbil, jelikož byl špinavý a roztrhaný. Začátky byly špatné, práce dost, samé drhnutí podlahy, chodby a záchodů. Nejhorší bylo ranní a večerní cvičení, po kterých jsem si několikráte zaplakal.
Po roce si mně však p. kapelník oblíbil a byl jsem povýšen na svobodníka. Často jsem dopisoval domů. Jednou mně mladší bratr psal že by též rád odešel k hudbě, abych mu poradil, neb promluvil s p. kapelníkem, zda-li by ho též přijal. S radosti jsem jeho přání vyhověl a bylo mně přislíbeno, že bude přijat.
Netrvalo ani měsíc a bratr byl již u pluku. Bylo nám veseleji a začátky neměl již tak zlé jako já, neboť jsem mu vždycky pomáhal. Hraní a zkoušek bylo dosti, avšak všechno komisní, takže se nevydělalo ani haléře.
V roce 1913, před vánocemi, byli jsme přemístěni do Budapešti, kde se nám vedlo lépe: hraní jsme měli tolik, že nebylo ani času na prohlídku města.
Dovolenou bylo těžko dostati, neboť jsme byli stále zaměstnáni. Netrvalo to dlouho, nastala válka a již v prvních dnech jsme odjížděli na srbskou frontu Několik dní jeli jsme vlakem, dále pak pěšky, až jsme dorazili do vesnice, která byla vzdálena asi 30 km od hranic srbských. V noci bylo slyšeti hřmění děl a ráno, když jsme měli odejíti dále, hlásil se bratr nemocen a byl odeslán do nemocnice do Petrovaradína. K večeru dorazili jsme do vesnice, kde jsme byli ubytováni přímo u řeky Sávy. První a druhý den byl klid, avšak třetí den ráno ve 4 hodiny nás vzbudil srbský šrapnel, jenž nám vletěl do střechy. Běhali jsme jako zajíci a nevěděli jsme, kam se schovati. Pak jich přiletělo ještě několik do zahrady. V noci každou chvíli jsme byli vyrušováni ze spánku střelbou dělostřelectva a strojních pušek. Nebyli jsme na místě dlouho. Za měsíc odjížděli jsme opět na ruské bojiště do Karpat. Hned v prvních dnech, když jsme přijeli blízko bojiště, byli jsme hnáni do prvních linií a tak jsme prožívali krutou válku v Karpatech několik měsíců.
Stále nás ubývalo: někteří byli raněni, jiní zase postiženi nemocí, která velice řádila. Jiní byli odesláni do nemocnice. Koncem března 1915 zbylo nás 14 ze 44 a proto vedoucí žádal o doplnění jehož se nám dostalo v počtu 6 mužů. Asi 16. března odpoledne se dostavili nováčci do zákopů, které jsme měli zhotoveny na vrchu kopce, nedaleko za linií. Byli přijati laskavě, poněvadž nám donesli chléb, konservy, suchary a zvláště bratr, který byl též mezi příchozími, zásoben byl suchary a konservami na měsíc. Zapomněli jsme ihned na všecky trampoty a dali jsme se do vaření a jídla.
Čtvrtý den byla v prvních liniích celý den a noc střelba. Příštího dne časně zrána měl jsem inspekční službu s jedním nováčkem. Ko1em osmé hodiny ranní střelba utichla a bylo slyšeti křik a řvaní. Byli jsme překvapeni. když jsme spatřili celá mračna ruských vojsk, jež postupovala z týlu k zákopům. Zalezli jsme do děr a čekali na jejich příchod. Netrvalo to ani 10 minut a byli jsme z děr bodáky vyhnáni a za střelby dělostřelectva donuceni kozáky postupovati do Ruska. Cesta pěšky trvala 8 dní. Potom jsme byli naloženi do vozů a odvezeni do Volska do zajateckého tábora.
Stravování cestou bylo špatné, ba některý den stravy jsme vůbec nedostali. Příchod do zajateckého tábora nás překvapil, neboť velitel zajateckého tábora se po nás sháněl již celé dopoledne a jakmile jsme se objevili na dvoře, okamžitě nás 13 hudebníků žádali, abychom jim zahráli.
Druhý den se nám praporčík postaral o ubytování, lepší stravu a prádlo. Velitel zajateckého tábora byl sám výtečný hudebník a proto orchestr,. který si pořídil v počtu 35 mužů, řídil sám. Účinkovali jsme většinou zadarmo pro město. Netěšili jsme se však ve Volsku dlouho. Za 4 měsíce přišel rozkaz od carevny, že veškeré zábavy a koncerty se zakazují. Nástroje jsme druhý den odvedli a čekali na lepší časy.
Za několik dní přijeli do tábora majitelé uhelných dolů pro zajatce na práci. Přihlásili jsme se okamžitě a asi za dva dny nás odjelo 600 do donské oblasti na uhelné doly Paramonovy nedaleko města Novačerkesk. Cesta trvala 4 dny a strava byla špatná. Obdrželi jsme jednou denně černou spálenou kaši, kterou vůbec nebylo možno jísti. Bratr, který měl sebou housle, zašel si každý den ráno k vedoucímu transportu, začež byl odměněn mlékem a chlebem, kterým jsme se všichni ve voze dělili.
Pátého dne ráno dojeli jsme na šachtu a ihned jsme byli odvedeni pod dozorem kozáků do tábora. Ráno obdrželi jsme pracovní oděv a obuv. Kolem 9. hod. nás již kozáci hnali jako stádo ovcí do šachty. Zajatci, kteří nechtěli sjeti dolů do šachty, byli zbiti nahajkami do krve. Práce, jež jsme v šachtě konali, byly těžké. Ráno, když jsme sjeli do šachty, byli jsme nucení jíti někdy až 2 hodiny pod zemí i po kolenou a po rukou, ba dokonce v některém místě lézti po břiše. V místě, kde se uhlí dobývalo, byl prostor tak malý, že jsme sáňky tahali 10 až 20 kroků po kolenou a po loktech.
Za práci byli jsme odměněni s počátku dobrou stravou. Bratr do šachty vůbec nechodil, ale musel za to hrávat denně veliteli tábora do ouška Za několik týdnů pořídila se v táboře společná kuchyně, do které bylo zapotřebí kuchařů. Přihlásil jsem se též a na přímluvu mého bratra jsem byl přijat. Celkem bylo zajatců v táboře 1600, kteří byli rozděleni na tři kuchyně: českou, polskou a maďarskou, do které jsem byl též přidělen. Poměry na šachtě se stále lepšily a tak asi po 8 měsících pracovali zajatci v šachtě již samostatně a placeni byli jako Rusové. Od té doby též společná kuchyně v táboře byla rozpuštěna a ihned jsem si pořídil vlastní kuchyni v kasárnách při šachtě, která mně více vynášela. Na stravu jsem měl 80 až 100 osob. Bratr mně pomáhal při nakupováni a večer byl zaměstnán v kině. Nejvíce jsme však vydělali na koblihách, jichž jsme přes noc nasmažili až z 15 kg mouky a ráno jsme je prodali Rusům po kasárnách. Pořídili jsme si též l5 člennou hudbu a hraní bylo dosti.
Toho času byli jsme již organisováni v České družině, ale zprávy z Kyjeva jsme obdrželi jen zřídka. Vedlo se nám znamenitě, nebyli jsme již střežení stráží a mohli jsme choditi v oděvu civilním. V roce 1917 v březnu přišel po prvé čsl. důstojník (emisar) na šachtu, vyslaný z Kyjeva, který nám vysvětlil situaci a nutnost vstoupiti do čsl. vojsk, nebol právě v tu dobu se připravoval boj u Zborova a bylo zapotřebí doplniti naši brigádu.
Bylo nás na šachtě přes 400 Čechů, avšak do vojska se nás přihlásilo pouze 103, ostatní byli proti nám. Dříve, než jsme chtěli vstoupiti do čsl. vojska, požadovali po nás Rusové překřtění na víru pravoslavnou, což jsme též jednou v neděli vykonali. Za kmotra vzali jsme si majitele uhelných dolů Paramona, který měl ženu Češku. Počítali jsme s tím, abychom každý hodně obdrželi od kmotříčka, avšak ten nám přislíbil pouze každému jednotlivci po 5 rublech, které však dodnes máme dostati. Pak asi za 4 týdny znovu přišel emisar, který nás již třetí den odvážel na Ukrajinu do Borispolu. Cestou na nádraží hrála hudba a doprovázelo nás veliké množství obyvatelstva. Za transportu stravovali jsme se většinou z ušetřených peněz. Po 6denní jízdě dojeli jsme do Borispolu, kde byl umístěn doplňovací kádr II. divise.
Byli jsme ubytováni v zemlankách (polní baráky), jichž tam bylo přes 20, a v jednom mohlo přenocovati 80 až 90 osob. Oblek a boty jsme měli několik týdnů civilní, pouze čepice se stužkou červeno - bílou jsme nosili, abychom se rozeznávali od vojínů ruských.
Strava byla špatná. Každodenně jenom fazole s černou kaší. Denním zaměstnáním bylo cvičení se zbraní a přípravy na frontu. Několikráte též přijel k nám z Kyjeva p. president Masaryk, který k nám pod širým nebem dlouho mluvil. Za přítomnosti tatíčka Masaryka přísahali jsme, že samostatnosti se nám dostati musí, i kdybychom měli životy obětovati. Byl jsem přidělen k 1. rotě 5. pluku a později u hudebního oddělení.
Za několik týdnů jsme si obstarali hudební nástroje a účinkovali jsme denně pro naše hochy na nádvoří před zemlankami. Jezdili jsme účinkovati k ostatním plukům druhé divise, které se teprv tvořily, a pak do Kyjeva na pohřby naším hochům, kteří v nemocnici zemřeli. V Borispolu jsme se zdrželi až do února, kdy počala naše první divise ustupovati před německým vojskem. Asi za 14 dní 1. divise procházela Kyjevem, opustili jsme též Borispol a odjeli směrem k Hribonce. V předposlední stanici před Hribonkou jsme vystoupili z vlaku a odešli 6 km do vesnice, kde jsme měli býti ubytováni. Kolem 5. hodiny večer, již za tmy, jsme dorazili do vesnice. Zima byla veliká a sněhu dosti. Do bytu nás obyvatelstvo nechtělo s počátku pustiti;. jelikož byli poštváni agitátory bolševickými, že vraždíme, olupujeme obyvatele, ba dokonce, že jíme malé děti. Zůstali jsme státi uprostřed vesnice ve sněhu.
Asi za dvě hodiny přiběhl k nám malý hošík a oznámil nám, že se máme jíti ohřáti. Ihned se nás několik sebralo a spěchali jsme s hošíkem do chaty se ohřáti. Rodina, která se nad námi slitovala, skládala se z 5ti členů. Po příchodu do světnice přivítal nás mužík, avšak jeho žena a 2 dcery byly schovány za pecí.
Když bylo 10 hodin, chtěli jsme jíti spat. Jelikož místa nebylo víc než pro dva, zůstali jsme s bratrem u mužíka. Spali jsme na zemi na slámě; mužík se ženou však nespali vůbec. Za několik dní jsme se obeznámili a pomáhali mužikovi ve volném čase při domácnosti. Jednoho dne ráno jsme byli překvapeni při. vstávání. Leželo mezi námi telátko, které se v noci vylíhlo a nás celou noc olizovalo. Několik dní, než polevily trochu mrazy, spávali jsme na zemi s telátkem.
Ve vesnici jsme byli 7 týdnů, než projela I divise. Jednoho dne zrána opustili jsme vesnici a šli pěšky 18 km na stanici Hribonku, kde jsme měli přichystány vozy pro odjezd. Při odjezdu loučila se s námi celá vesnice a někteří mužíci dokonce s povozy nás odvezli až na nádraží a zásobili nás chlebem a slaninou na měsíc.
Za dva dny odjížděli jsme k Bachmači, kde jsme byli napadeni německými oddíly, které pluk 6. a část 5. pluku museli odraziti a udržeti stanici, než ostatní části projely. Náš odjezd se dál za noci a byl doprovázen střelbou německého dělostřelectva. Jelikož jsme z Ukrajiny a od Bachmače odjížděli poslední, bylo nařízeno, že na východ odjedeme první. Dále jsme jeli přes Kursk až do Penzy, kde nás sověti zadrželi. Sověti žádali, abychom jim odevzdali veškeré zbraně, pak že nás propustí na východ. Vyjednávání trvalo 3 týdny, takže jsme zásoby úplně vyčerpali.
Konečně jsme dostali rozkaz, abychom odevzdali zbraně až na 30 pušek, které smějí zůstati u vlaku pro sebeobranu. Zbraně jsme odevzdali, ale bomby a některé strojní pušky jsme rozebrali a uschovali do kuchyně a bočních stěn vagonů.
Druhého dne jsme odjeli dále na východ, směrem na Omsk, Irkutsk, Čitu až do Vladivostoku. Při projíždění měst Penzy, Omsku, Samary, byli jsme svědky toho, jak bolševické části organisují ve svých vojenských oddílech Němce a Maďary. Cesta do Vladivostoku trvala několik týdnů, jelikož jsme měli nedostatek uhlí pro lokomotivy. Jednoho dne nám došly úplně zásoby paliva a byli jsme nuceni zastaviti na trati a z pralesů, kterými jsme projížděli, nařezati dřeva a nanositi vody pro lokomotivy. Když jsme se blížili k městu Čitě, obdrželi jsme zprávy, že naše části, jež projížděly Perizou a Samarou, byly za noci napadeny bolševickými (maďarsko-německými) oddíly. Celkem do Vladivostoku dojel pluk 5., 8., část 7. a jedna baterie dělostřelectva, pluk 5. a část 8. přijely klidně až do Vladivostoku.
Byli jsme ubytováni v kasárnách zvaných »Zhnilý uhel« poblíž pevnosti. Zaměstnáním naším bylo cvičeni se zbraní a různé produkce hudební. Volný čas věnovali jsme prohlídce města, pevností a moři. Pevnost byla z větší části opuštěná od ruského vojska, takže jsme měli přístup i k dalekonosným dělům a podzemním chodbám.
Mojí nejmilejší zábavou byla puška. Byla to americká karabina, s kterou jsem s přítelem Benešem chodíval denně na pevnost k moři na kachny, mořské ptáky a jiná zvířata, která se kolem moře pohybovala. Několikráte již ve 2 hodiny ráno jsme vyrazili k moři a pozorovali východ slunce a po odlivu moře vyhledávali jsme mušle a různé mořské věci. Též jsme si vyjeli s naším štábem lodí na výlet po moři, kde jsme cestou účinkovali.
Jak jsme opustili přístav, přidružila se k nám ryba zvaná delfín, jíž Rusové považovali za svatou. Byla delší než celá naše loď; délka její byla 10 až 12 metrů. Byla to ryba úplně neškodná a měla velice ráda hudbu. Za zvuků hudby nás vždy doprovázela po moři a zpět do přístavu těsně podél lodi.
Ostatní naše vojska, která byla po celé trati od Penzy až. po Čitu, byla neustále napadána bolševickými oddíly, pročež utvořily se dvě fronty a skupina vladivostocká byla úplně odříznuta od částí ostatních. Bolševická skupina vladivostocká v počtu 1500 mužů nás stále provokovala přepadáváním našich vojínů, kteří byli v noci na stráži. Až jednoho dne obdrželi jsme rozkaz, abychom obsadili veškera pevnostní oddělení střežená bolševiky. Ráno ve 4 hodiny vyrazili jsme za mlhy a ve 12 hodin byl Vladivostok pod naším velením. Ruské části odporu nekladly nikde, až u místností bolševického štábu bylo stříleno ze strojních pušek.
Jeden z naších hochů přiblížil se za stálé střelby opatrně až k štábní budově a hodil dovnitř 2 pětifuntové bomby, z nichž jedna padla do místnosti a způsobila paniku. Druhá se odrazila od železných mříži a spadla zpět na dlážku a způsobila mu těžké zranění, kterému ihned podlehl. Na to jsme vběhli do místností a bolševiky, kteří byli z polovice Maďaři a Němci, jsme odzbrojili. Toho času se již bolševické části stahovaly do města Nikolsk Usurijský, asi 50 km vzdáleného od Vladivostoku. Potom pod velením německého důstojníka, kapitána Müllera, táhli na Vladivostok na Čechoslováky.
Na druhý den po obsazení Vladivostoku opatřili jsme si dostatek zbraní a odešli jsme pěšky k Nikolsku Usurijskému. Pušky jsme měli většinou jednoranové, strojních pušek málo a dělostřelectvo bylo vyzbrojeno jedním dělem z válečné lodi připevněným na železném voze. Již ve vzdálenosti 8 km od Vladivostoku narazili jsme na nepřítele, který byl zakopán podél trati. Nezbývalo nic jiného, než pomocí bomb útočiti na bodáky. Bolševici, ač jich byla většina, byli odraženi a zahnáni zpět a tak jsme se zmocnili několika strojních pušek a množství nábojů. Po příchodu do okopů protivníkových nalezli jsme německé a maďarské letáky a noviny. Rusové byli násilím přinuceni vstupovati do jejich řad.
Příštího dne po příchodu ostatních částí našich vojsk postupovali jsme podél trati za menších přestřelek. Před Nikolskem Usurijským narazili jsme opět na silné nepřátelské oddíly, kde utvořily se dvě fronty a po několika denních bojích s pomocí ruských kozáků »kolniovců« jsme protivníka odrazili. Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny a to 8. pluk, část 5. a 7. odjela k Charbínu, aby se spojila s našimi částmi a 2. prapory 5. pluku s kozáky, jichž bylo asi 400, zdržovali protivníka, než přišlo vojsko japonské. Po vystřídání japonskými oddíly odjeli jsme za ostatními částmi k Charbínu a k Mandžurii. U stanice Olovená nám bolševici vyhodili jeden oblouk mostu přes řeku Amur, aby zabránili našemu dalšímu postupu.
Po několikadenní úmorné práci našich technických částí podařilo se nám opět postupovati proti nepříteli a po menších bojích jsme se spojili s druhou naší skupinou, která táhla od Čity. Při spojení všech částí byla celá trať v délce téměř 7000 km obsazená našimi oddíly a pod naším dozorem. Pak jsme odjeli dále do vnitřní Sibiře a trávili jsme volný čas na Anžerských uhelných dolech, které se nacházely nedaleko trati mezi pralesy. Pěstovali jsme opět hudbu, divadla a jiné zábavy. Před železničními vozy upravili jsme si zahrádky, nasázeli lesní květiny, vagóny jsme ozdobili různými malbami, ba ani ptactvo, jehož bylo v pralesích dosti, nechybělo. U vedlejšího vagónu měli párek orlů, vlka, medvěda, u dalšího zase lišku, sovy lesní, párek mladých medvědů a jinou zvěř, jíž jsou sibiřské pláně domovem. Zvěř jsme ve volném čase nachytali v pralese a v zahrádkách udržovali. Též jsme podnikali výpravy na medvědy, jichž bylo v pralese hojně.
Jednoho dne časně zrána vypravili jsme se s bratrem a přítelem Macenauerem do pralesů na medvědy a jinou zvěř. Byli jsme ozbrojeni každý vojenskou puškou s bodákem a každý měl 100 nábojů. Prales byl 1 km vzdálený od uhelných dolů, takže zanedlouho byli jsme v lese. Jíti lesem nebylo možná pro povalené stromy a hustou vysokou trávu. Šli jsme kolem malé říčky vysokou travou. Cestou jsme stříleli po divokých kachnách i sovách.. Kolem 6. hodiny přišli jsme na pustinu.
Ihned jsme nasbírali suchého dříví, udělali oheň, stáhli sibiřskou koroptev a upekli ji. Když jsme posnídali a odpočinuli si, vydali jsme se do pralesa. Šli jsme těsně vedle sebe, avšak pokácené stromy, jež jsme museli stále přelézati a podlézati, nám v postupu zbraňovaly. Pojednou jsem zpozoroval nějaké zvíře v houštině, které se od nás vzdalovalo. Popošel jsem několik kroků stranou a jelikož zvíře se stále vzdalovalo, vrátil jsem se zpět, avšak jíž na jiné místo. Hledal jsem své společníky, ale marně. Volání, pískání ba dokonce i střílení bylo bezvýsledné. Zůstal jsem několik minut státi jako omráčený. Říditi se dle slunce nebylo možno. Oblohy pro ohromnou výšku a hustotu stromů nebylo viděti. Když jsem se opět vzpamatoval, nasadil jsem bodák na pušku, připravil jsem náboje k výstřelu a postupoval jsem opatrně pralesem. Při sebemenším šramotu v houšti byl jsem tak rozrušen, že jsem zůstal státi a se zbraní v ruce čekal na příchod divoké zvěře. Postupoval jsem tak 3 hodiny, aniž jsem věděl kam.
Konečně jsem přišel do lesíka, kde se modrala obloha. Zaradoval jsem se a šel stále oním směrem. Za jednu a půl hodiny došel jsem na polní cestu, po které jsem šel dále. Zrychlil jsem krok. Za hodinu potkal jsem několik ruských drvoštěpů, jedoucích na dvoukolce. Ihned zastavili a vyptávali se mne, kdo jsem a kam jdu. Vyprávěl jsem jim ihned všechno, co se mně přihodilo a mužíci se počali křižovati. Pak mně posadili na dvoukolku a opačným směrem jsme uháněli k domovu. Cestou při rozmluvě s mužiky jsem se dozvěděl, že z tamního obyvatelstva se nikdo neodváží ani na 5 km vstoupiti do pralesa. Bratr s přítelem Macenauetem pochybovali již o mém návratu. Vícekráte jsem se už neodvážil tak daleko do pralesů.
Po dvou měsících odjeli jsme z Anžerských uhelných dolů k Nikolajevsku a pak k Jakaterinoslavi. Koncem r. 1919 ustupovali jsme před bolševickými oddíly a stahovali jsme se na východ k Vladivostoku, odkud jsme měli odjeti po moři. V r. 1920 v květnu přijela do Vladivostoku loď »Amerika«. Za dva dny po naložení zásob pro zatíženi lodi počali jsme se naloďovati a třetího dne jsme odjeli na Honkong. Loď »Amerika« byla z největších lodí amerických. Byla 213 m dlouhá a 21,70 m široká, ponor 13 m, 10 palub, 150 kajut, průměrná rychlost za hodinu 26 km, celková nosnost byla 42.000 tun, z toho 22.000 tun nákladů. Zásoby 5000 tun uhlí a 5000 tun pitné vody. Denně spotřebovala 250 tun uhlí a 150 tun vody. Měla 2 šrouby ku pohánění, 18 záchranných loděk, 200 ochranných gumových kol a 7500 ochranných vest. Celkem nás bylo naloděno 6.500 mužů a 103 ženy. Posádka lodi čítala 1.000 osob. Na lodi byla společná jídelna, kuřácké salony, herny a dámské místnosti. Na přední palubě hrálo několikrát týdně kino. Na zadní koncertovala denně hudba. Po pětidenní jízdě přijeli jsme do Honkongu. Město Honkong je zbudováno většinou ze samých vil a paláců ležících na svahu přístavu, žijí tam většinou obyvatelé zámožní. Nejvíce jsme se obdivovali, jak tamější zámožné obyvatelstvo dává se v koších, připevněných na dlouhých bambusových holích, Číňany nositi.
Některá rodina má dokonce několik párů takových nosičů. Někteří jsou též zapřažení do dvoukolky a stojí na náměstí místo kočích. Automobil je zřídka viděti, neboť všecko odvezou a odnesou Číňané na svých ramenou. Nejsou však ani podobni člověku. Jsou vyhublí, uhonění a vypadají jako kostlivci. Teplota byla 40 st. C.
Po naložení zásob uhlí, vody a potravin, což trvalo 4 dny, odjeli jsme na Singapur. Cestou po moři pozorovali jsme za příznivého počasí, jak mořské ryby útočí na naši loď a vyhledávají potraviny, nebo jak nás doprovázejí žraloci. Někdy jsme též viděli velrybu a delfíny. Po třídenní jízdě na moři, za bouře a úplné tmy, přijeli jsme do minového pole. Loď se zastavila, posádka a vojsko byli ihned na nohou a pozorovali, brzo-li loď bude minami vyhozená do povětří. Důstojnictvo posádky nás uklidňovalo. Konečně po hodinové námaze podařilo se kapitánovi lodi odjeti dále. Napětí ve vojsku bylo hrozné.
Po pětidenní jízdě přijeli jsme do Singapuru a přistáli jsme u břehu. Kolem naší lodi nashromáždilo se ihned sta plnovousých žebráků, kteří projížděli na člunech kolem naší lodi a prosili nás o chléb. Druzí zase přiváželi na člunech malé opičky, pštrosí pera, ananasy a banány, jež nám nabízeli ke koupi.
Též kolem lodi plovaly veřejné salony, odkud na nás volaly tamní krasavice.
Jednoho dne za velkého vedra spustili jsme se po kotvě do moře koupat se. Někteří hoši se však pustili příliš daleko a za malou chvíli jeden z nich zpozoroval žraloka. Ihned se obrátili k lodi, ale žralok by rychlejší a jednomu ukousl nohu, takže vykrvácel. Ostatní se zachránili. Od té doby měli jsme zakázáno koupat se v moři.
Za 4 dny odjeli jsme do Kolomba. Cestou jsme zažili několik velkých bouří. Cesta trvala 6 dní. První, kdo nás přivítal, byli opět plnovousí žebráci, jichž bylo kolem nás jako much. Jiní byli obchodníci, kteří nám nabízeli opice, již lacinější než v Singapuru, papoušky, ovoce, pštrosí peří, jež bylo obzvláště laciné a pak slonovinu. Byli jsme odvezeni na pevninu, prohlíželi jsme si město a stáda slonů, kteří se koupali pod dozorem v přístavě. Zajímavá byla vesnice, vystavěná na moři z bambusových holí. Obyvatelé chovali různá zvířata a používali loděk ku převozu na pevninu. Několik minut za městem byl kávový les, v němž se opice pohybovaly volně. Po nalodění zásob odjeli jsme do Port-Saidu. Byla to nejdelší cesta. Trvala bez zastávky 12 dní, aniž jsme byli spatřili pevninu. Po devítidenní jízdě a vyčerpání veškerých zásob přijeli jsme k Suezkému kanálu, kde jsme čekali na pořadí. Druhý den dopoledne jsme vjeli do kanálu, kde nás jedna menší loď táhla a druhá vzadu řídila. Cesta trvala celý den, jelikož jsme jeli pomalu. Po obou stranách kanálu jsou písčité pouště. Kolem páté hodiny večer přijeli jsme do Port-Saidu a zakotvili nedaleko přístavu. V Port-Saidu předvedli naši Sokolové za hudby několik cvičení, avšak obecenstvo na cvičiště nepřišlo. Každý seděl na své střeše a pozoroval.
Také jsme několikráte koncertovali u našeho vyslanectví. Pátého dne jsme nastoupili cestu do Terstu, kam jsme za šest dní dojeli. Po vylodění jsme sedli do vagonů a jeli k domovu. Po několikadenní jízdě přijeli jsme na hraníce Čsl. republiky, kde jsme všichni vystoupili z vozů a za zvuků státní hymny byli jsme přivítáni zástupci vlády. Když jsme však spatřili naši první půdu, byli jsme tak dojati, že nebylo snad jednoho vojína, který by byl nezaslzel. Pak odjeli jsme do Budějovic, kde jsme zůstali 2 měsíce v kasárnách. Druhý den žádal jsem dovolenou na 3 dny; obdržel jsem ji a zajel na Moravu do rodné obce. Zpráv z domova jsme nedostali již 4 roky. Při příchodu do obce se ke mně nikdo ani nehlásil. Od r. 1912 jsem doma nebyl a tak mně ani vlastní matka, ani příbuzní nepoznávali. Vyptávali se jeden druhého, kdo to asi je. Když jsem však zabočil do našeho obydlí, teprve věděli, kdo jsem. Moje matka, která dostala jíž před třemi roky úřední zprávu, že jsem padl v Karpatech, byla překvapena mým příchodem a se slzami v očích mně objala. Za dva dny jsem odjel zpět do Budějovic, a za týden po obdržení delší dovolené jsme odjeli společně s bratrem domů, kde jsme trávili dovolenou.

13. Rudo1f Kratochvil nastoupil voj. službu v dubnu 1913 u maďarského pluku čís. 70 v Záhřebě. Na počátku války byl na srbské frontě, odkud se dostal za bratrem do Karpat, kde je Rusové třetí den zajali.
Jako zajatec přišel do Volska nad Volhou, kde zřídili orchestr a koncertovali v městě. Když v roce 1916 generál Brusilov ustoupil daleko do Ruska, byl vydán rozkaz, aby byly zrušeny všechny zajatecké hudby. Odtud přišel do Novočerkaska do uhelných dolů; ale uhlí nekopal. Byl kuchařem i s bratrem. Vařili maďarským zajatcům. Z 300 Čechů odešlo do legie 172. Život na Sibiři byl obstojný.

14. František Nunvář sloužil u 81. pěš. pl. od počátku války. Do pole odjel 7. srpna 1914. Do zajeti přišel při ústupu 4. listopadu 1914 na řece Sanu u Ležajska. V zajetí byl v Sunbirsku a v táboře v Tockoe u Samary, kde řádil tyfus a bylo špatné ubytování.
Do legií přišel v květnu 1917 do Žitomíru prostřednictvím emisarů. Zúčastnil se bojů u Sizráně, Lipjaky, Samary a Nikoliajevska. Na magistrále byl při udržování trati až po Vladivostok.
Na konci roku 1919 odjel s lodí »Amerikou« do vlastí.

15. Otava František byl odveden v listopadu 1914 a vojenskou službu nastoupil u 99. pěš. pluku v únoru 1915. Po krátkém výcviku odjel na ruskou frontu, kde byl raněn 9. května u Debice za Dunajcem. Po druhé jel do pole 14. června 1916 a 19. června byl zajat. Při přechodu byl raněn do ruky. Jako raněný zůstal za frontou, kde mluvil s mnoha Čechy legionáři. Následek toho byl, že po různých překážkách octl se v Dárnici a stal se také legionářem u 3. pl. Jana Žižky z Trocnova.
Zúčastnil se mnoha bojů a měl to štěstí, že v dálné cizině sešel se s více kamarády z Blučiny. 24. prosince 1919 odejel lodí »Šumko-Maru« do vlasti.

16. Zalaba Jan píše:
»Znaje minulost našeho národa, těžce jsem nesl tlak rakousko-německé hegemonie. Stalo se tak výchovou našich velkých mužů, ideou sokolskou, směřující k národní samostatnosti. Toto bylo ve mně pevně zakotveno. Vypukla válka, boj ústředních mocností proti Rusku a jeho spojencům. Rakousko a Německo daly najevo své úmysly. Snahou jejich také bylo, zakřiknutí a zdeptání našeho národa jazykově i hospodářsky. Říkal jsem si: »Já, jejich voják, mám bojovati a umříti ještě za větší porobu svého národa? Ne, nikdy!«
15. ledna 1915 narukoval jsem k výcviku do Znojma. Zde dávali Němci najevo své úmysly. Nadávky »českých psů« a »české bandy« byly něžnostmi, kterými nás častovali. Toto chování jen utvrdilo mé rozhodnutí: »Nebudu se obětovati za politiku rakouskou!« 15. března 1915 odjel jsem na ruskou frontu do Karpat. Náš batalion byl poslán do zákopů, kde byl dříve zajat 11. pěší pluk písecký. U setniny, v níž jsem sloužil, bylo 90% Čechů, smýšlejících protirakousky.
Snahou vojáků bylo býti raněn a jíti zpět, nebo do zajeti. Do zajetí se báli, ježto byli před námi Čerkesi, kteří do zajetí nebrali a každého zařízli. U mně byla velká víra v Rusy a Rusko. Umínil jsem si, že proti nim stříleti nebudu, abych neutratil ani jediného života, který vlastně zde stojí, aby nám dopomohl k naší samostatnosti. Vhodný okamžik zbaviti se rakouského jařina nadešel brzy.
Rusové po velkých bojích vzali obě naše křídla, takže hrozila záhuba celému praporu. Toto vystihlo rakouské velení a nařídilo ústup. Rozhodný okamžik byl zde. Jíti zpět, pomáhati zániku svého národa, příčilo se mému nazírání. Raději zůstanu zde, dávaje v risiko vše. Řady se šikovaly k ústupu a já zůstal v odlehlém zákopu. Slyšel jsem voláni, za chvílí klepot pušek a polních lopatek. Prapor se vzdaloval a já zůstal mezi frontami. Myšlenky byly tisíceré. Nastane boj a já budu mezi frontami. Přijdou Rusové. Jak se mnou naloží? K ránu vešli Rusové do našich okopů. Ukázal jsem se. Zamířili ke mně. Co bude? - Dopadlo to dobře. Přišli, prohlédli mě a poslali do svých okopů. Tam se mi dostalo dobrého přijetí. Po různém výslechu odešel jsem dále. Bylo nás na 180 mužů se všech stran. Od mého batalionu byl jsem sám. Po velkých útrapách a pochodech dostali jsme se do Rozvadova na halíčsko-ruských hranicích, kde nás naložili a přivezli do Moskvy. Zde nás oddělili Čechy a Slováky od jiných rakouských národností a zavedli nás do Vjatské gubernie, do města Kote1nice. Do zajetí jsem upadl 31. března v Dukelském průsmyku. V Kotelnici jsme pobyli 2 měsíce a vezli nás ze všech okolních měst 1.000 mužů do Turkestanu. Zážitky a chování se Rusů k nám neuvádím. Zažil jsem mnoho zklamání a bídy.
Ruský mužik nechápal nás, poněvadž neměl o nás ani zdání. Byli jsme převezeni z chladných severních končin do 40 – 50 st. C veder, což působilo nepříznivě na zesláblé. Nastalo velké umírání zajatců. Byli jsme přivezeni do fergánského města Skobe1ova. Požitky zajatců ruskou vládou dávané byli slušné, nemuselo býti hladu, kdyby hrabiví komandýři od nejvyššího do nejnižšího se neobohacovali na náš úkor. Není zde místa na popsání všech těch svízelů, dojmů a poznatků. Onemocněl jsem zde tyfem. Léčil jsem se sám hladem v palachovém stohu. Před nemocí jsem pracoval na stavbě baráků; dostal jsem 3 rubly denně, které mi byly vítány na trochu mléka a kousek chleba. Po uzdraveni odvezli nás řemeslníky na stavbu železné dráhy do Andyžanu. Dráha se stavěla poblíž Afganistanu. Zde jsme si vydělali pěkné peníze, takže nám život pěkně plynul Do téhle chvíle neměl jsem potuchy o našem odboji v Rusku. Až jednou jsme leželi s druhým kamarádem na pryčně a vyprávěli si o přechodu do zajetí. On byl totiž zajat našimi hochy. Vyprávěl mně o smyslu revoluce proti Rakousku. Tyto zprávy mně velice rozrušily Za 14 dní po této rozmluvě přišlo od našeho revolučního vedení na Rusi vyzvání všem uvědomělým Čechům a Slovákům k odboji proti Rakousku, kde plamennými slovy vyzývali zajatce k odboji, poněvadž v lítici světové války může národ náš vyjíti svoboden. Svoboda se nedá vyprositi, ani nám nespadne sama do klína. Dnešní »býti čí nebýti« národů se rozhoduje na frontách, proto: »Kdo jsi Čech, zapuď vzdech, hrdě povznes svoji tvář!« Samostatnosti docílíme jenom tehdy, postavíme-li se vůči svému odvěkému nepříteli se zbraní v ruce.
Rozhodnutí, vstoupiti do boje jako dobrovolec, nebylo lehké. Na jedné straně povinnost Čecha, jíti za vytčeným cílem, zvítěziti a přinésti národu samostatnost, kdy sám nemůže se hnouti, jsa sevřen ze všech stran. Na druhé straně veliké osobní risiko v případě prohry nebo zajetí. Vyhlídky na šibenici a psanství. Jdeš proti vlastní krvi. Jiné a jiné myšlenky a úvahy vířily hlavou, která chtěla prasknouti. Zvítězila povinnost v této dějinné chvílí. Idea sokolská zvítězila. Přihlásil jsem se. Proti nám se postavila celá masa zajatecká klnouc nám, slibujíc nám šibenici. Z Maďarů a Němců jsme si nic nedělali. Smutnější bylo od našich lidí, kteří po nás plivali a spílali nám zrádců. Z práce již nebylo nic a 1. března 1916 přijel jsem zpět do tábora, odkud jsme podle nařízení úřadů měli býti odesláni do Kyjeva, kde byl štáb našeho dobrovoleckého vojska. Mnozí rozumové tvrdí, že jsme šli do vojska z bídy. Je to pošklebek. Já jsem šel od plných hrnců do bídy a nebezpečí. Z celého »lágru« přihlásilo se do vojska 18 mužů. Při vstupu do vojska existoval zde Svaz, organisace zajatců na různé práce v zázemí. Ve svazu bylo 300 mužů. Svaz pracoval na obranu v továrnách i jinde. Každý byl povinen ze svého platu odváděti 20% daně našemu hnutí na úhradu jeho vydání. Kteří byli přihlášeni do vojska, měli býti ihned odesláni do Kyjeva. Týden po týdnu však utíkal a my jsme byli stále v táboře. Minul březen, duben i půl května a my jsme neodjížděli.
Gubernátor byl totiž Němec, velitel tábora Polák a germanofil. Tito prostě našich žádostí neodeslali. Gubernátor dokonce podporoval povstání domorodých kmenů, což se prozradilo a gubernátor byl odstraněn a na jeho místo přišel řádný Rus. V táboře museli jsme právě my dělati nejhorší práce - zdarma, a to proto, abychom se rozběhli. Úspory, které byly, vyprchaly a bída byla nesnesitelná. Tyfus a úplavice slavily triumf. Tohle ale na nás neplatilo. Čím více svízelů na nás doléhalo, tím více řady naše rostly. Z 18 mužů bylo nás 100. Když přišel nový gubernátor, odjížděli jsme ihned do hlavního města Turkestanu, Taškentu. Zde byl koncentrační tábor nás všech. Sem přijížděli naši hoši ze všech turkestanských míst: Chivy, Buchary, Samarkandu a j. Mimo nás byli v tomto »lágru« i Maďaři a Němci, s nimiž jsme měli velké půtky a rvačky. Nemohli nám odpustiti, že jdeme proti Austrii. Zde mně otekla ruka, s kterou jsem musel do nemocnice. Po operaci neřád vytekl a bolesti ustaly. Tentýž den odjížděli naši hoši do Kyjeva. Žádal jsem rakouského lékaře, aby mě pustil do tábora. Tento věda, že jsem dobrovolec, mne nepustil. Na druhý den, když naši byli již pryč, poslal mě do tábora ještě s jistým českým židem. Když jsem přišel do kanceláře pro svoje věci, díval jsem se do mapy zde umístěné ke vzdálené domovině. Žid také přistoupil k mapě a ukazoval hranice bývalého mocnářství, řka: »Zde jest naše vlast! « Do mne jako by šídlem píchl. Ukázal jsem mu země koruny české. On se na mne podíval: »Ty také jsi jeden z těch zrádců«? a již jsme byli v sobě. Z hádky povstala rvačka. Do toho přišel ruský voják, který nám šel pro zavazadla. Ihned popadl řemen a hnal se na nás. My popadli své rance a prchali ven. Rus nás oba dokonale vyplatil. Důsledky této scény s židem měly pro mne těžké následky. Šel mezi naše nepřátele Němce a Maďary a tyto na mne poštval. Podle ruského zařízeni byli zajatci rozděleni na desátky pro mináž a chléb. Mne dali do desátku mezi Maďary. Žid, s kterým jsem měl onen konflikt poštval na mě můj desátek a tito čekali na mě, aby mě sklidili. Stal se podobný případ, dokud zde byli ještě naši hoši. V lágru místo záchodů byly vyryté 10 m hluboké studně. Nahoře byly desky, kamž se chodilo. Zde byl náš jeden dobrovolec ubit třemi Maďary. Přiběhl krváceje do kasárny. První bylo: »Kdo ti to udělal?« »Maďaři na záchodě!« Celá kasárna zaburácela hněvem a všichni se hrnuli na určené místo. Tři Maďaři tam byli, a ti to odnesli. Byli zbiti a hozeni do jmenované studně. Tohle chystali zase Maďaři mně. Deset dní jsem se skrýval po křovinách, živoře všelijak. Maďaři slídili po mně jako psi. Po deseti dnech přibylo k nám 9 nových dobrovolců z nemocnic. Byli to nemocní ze všech táborů, z nichž přijížděli naši dobrovolci.
V Taškentě byl usedlý Čech, který byl zástupcem našeho revolučního hnutí pro Taškent. Tomuto jsem naznačil situaci žádaje ho, aby nás v táboře převedl mezi Slovany, což také provedl. Zde jsme byli opět 6 neděl než nás dopravili do Kyjeva. Nastínil jsem, s jakými potížemi a strastmi bylo nám zápasiti, než jsme se dostali tam, kam nás volala povinnost, do větších svízelů a nebezpečí.
Koncem srpna jsme jeli z Taškentu přes Kazalinsk, Oremburk, Samaru a Kozlov do Kyjeva, kam jsme přijeli 31. srpna 1916. Umístili nás ve Vladimirovské universitě, kde bylo naše vojsko. Dva dny před naším příchodem byla naše vojsko přemístěno do židovského ukrajinského městečka Borispolu a do zemljanek, vyrytých to ubikaci v zemi se střechou, pokrytou hlínou. Zde nastalo pilné vojenské cvičení s těšením se na frontu, Zde jsem se ohlížel po známých z Blučiny a okolí. Nenacházel jsem žádného. Což hlas národní povinnosti nevzbudil se v žádném? - Smutně odcházel jsem vždy od transportu přicházejících. Jednou jsem již odcházel a tu mě padli do oka tři otrhaní, utrápení známí: Jan Závladský, Rudolf Hamerník a Jan Hanuška. To bylo radosti a vítání. Dlouho do noci jsme si vyprávěli. Závidský a Hamerník byli přiděleni k mé rotě, takže nám bylo veselo. Dne 8. listopadu, ve výročí bělohorské bitvy, odjížděli jsme na frontu. Umístěni jsme byli v okolí Sanu v dědince Teklovce. Obtíže nám dělali obyvatelé, nechtíce nás přijati pod svou střechu z bůhvíjakých předsudků. Na ostré zakročení důstojníků nás museli přijati. Dívali se po nás jako čerti, majíce namluveny o nás jakési nesmysly. Brzy jsme je svým chováním obrátili. V několika dnech byli jsme spřáteleni s lidmi i s dobytkem, který s námi sdílel nocleh. Prasátka kolikráte v noci se po nás procházela. V brzku jsme tak zdomácněli, že když jsme odcházeli, těžko se obyvatelé s námi loučili.
Fronta tehdy stála; jen sem tam někdy zaduněla děla. V dubnu jsme se dostali někde u Kovelu do fronty. Zde nastaly první přestřelky a první mrtví.
Právě nastal na Rusi převrat Car Mikuláš se musil vzdáti trůnu. Po něm nastoupil Michal, ale i tento se po dvou dnech vzdal a vládu vzalo do svých rukou Národní shromážděni s Kerenským v čele. Tento propagoval ve vojsku nástup na nepřítele, jeho zničeni a pak mír. Zároveň dal armádě jisté uvolnění kázně, což se počalo brzy neblaze projevovati na kvalitě armády. Vojsko začalo debatovati a upadati. Fronta naše byla v bařinách na Stochodě, kam byla těžká doprava.
Místo chleba dostávali jsme přehršlí drobků a sušenou rybu. Řádily nemoci hlavně mezi Rusy. Řádila zde zvláštní nemoc. Špatnou stravou a vlhkem onemocněly zuby, takže se daly lehko bez bolesti prsty vytáhnouti.
V tomto čase agitoval Kerenský pro nástup na nepřítele. I od nás šli zástupci k němu a sdělili mu, že se celá brigáda (asi 3.000 mužů) hlásí jako úderná část do boje. Kerenský se díval na naše osvobození vlasti z područí Rakouska skepticky a říkal, že naše věc je utopií. Těžké to byly chvíle, kdy po tolika chvílích zástupce svaté Rusi takto pohlížel na naše tužby a snahy. Car nám byl nakloněn a souhlasil s námi.
Konečně Kerenský dal svolení, že se můžeme jíti bít, ale připomněl generalitě, že jsme nejistý element, aby byli na nás opatrní. Naše vojsko bylo rozděleno po rotách a půlrotách po celé tehdejší frontě od Stanislavova až do minských blat. Zde dělaly naše části službu výzvědnou, která byla v mnohých armádních rozkazech uznávána, ba dávána i za vzor. Teď nastalo vjíždění všech rot k Tarnopoli do vesnice Jizerné, kde jsme měli dostati svůj »účastek«. Kolem 20. června sjely se všechny roty. Tehdá pochodovali jsme do Jizerné v rozmoklé půdě v předtuše velkých událostí. Celý pluk pěl rázně píseň: »Neumrem na slámě.«
Pohnuté okamžiky. Ještě pohnutější doba. V ruském vojsku jest již vidět jistý rozklad: Schůzování a debatování. I od našeho vojska mluvili řečníci pro nástup, pro poražení nepřítele. Shromáždění volá »Dobře, dobře!« Zase mluví bolševik, který volá: »Pryč s vojnou!«
Někdy v dubnu byli převezeni přes frontu Lenin a Trocký z Německa, kteří agitovali pro ukončení vojny. Hnutí se rychle šířilo a agenti jejich byli rozesláni po celé frontě. Demoralisovali vojsko různými pověstmi a agitaci, takže povstávaly vzpoury a ruská armáda počala kolísati. Tento mohutný kolos, ve který jsme skládali všechnu svoji nadějí, zakolísal. Naše vojsko zůstalo nedotčeno touto nákazou a jaře postupovalo do okopů, které nám byly vykázány (6 kilometrů), takže jsme mnohé Rusy strhovali k boji. »Účastek« jsme dostali po Finech, kteří byli k nám nedůvěřiví a zakopali část munice do země. Byli zde provokatéři, kteří jim namlouvali, že jsme Austrijci a že uprchneme k nim. Okopy zahroucené a nečisté jsme si museli opraviti. Teď jsme stáli tváří v tvář vůči nepříteli. Mysl nám kalilo jen to, že byli před námi naši lidé. Chodilo se na výzvědy a stálo to i životy našich hochů a vše jen proto, aby byli naši lidé na druhé straně uvědoměni, kdo jest před nimi, a jaký je náš cíl.
Nejhorší bylo, že i do našich řad, to jest u ruských Čechů, zahnízdila se demoralisace. Ruští Čechové, kterých je na Rusi asi 60.000, zvedli hned při počátku války prapor odboje proti Ústředním mocnostem pro osamostatněni našich vlastí. Byli to nadšení mužové, kteří vystihli správný moment, směřující k našemu osamostatnění, Takovým způsobem povstala tak zvaná »Česká Družina« z ruských Čechů a nadšených našich příslušníků, kteří byli před válkou za svým povoláním na Rusi. Během doby jsme je my, vojáci ze zajatců, počtem převýšili, takže z nás byl 1 celý pluk i 3. V druhém pluku zaujímali ruští Čechové jeho 2. prapor. U nás bojová mentalita stoupala; u nich vlivem ruských poměrů klesala, takže přijali naše přihlášení za údernou část do nástupu s odporem. Vliv demoralisace hlásané bolševiky zasáhl i je, takže, když jsme měli zaujatí okopy, batalion ruských Čechů, čítající 700 mužů, odřekl, ba ještě namlouvali Finům, že jsme Austrijci a že utečeme a tito nechtěli nám okopů popustiti, až teprve po domluvě jejich velitelství tak učinili. Nástup byl stanoven na 2. července 1917 a průlom měl býti učiněn na levé frontě 5 km od nás u městečka Koňuch. Týden, který jsme strávili před útokem, byl horečnou činností výzvědnou a zastřelovací. Naši předchůdci se scházívali s nepřítelem, my ale jsme je častovali olovem; nepřítel zase házel do našich okopů celé salvy granátů. Dva dny před nástupem zahájila ruská dělostřelba bubnovou palbu na nepřítele. Hukot a dunění dělostřelby byl přípravou na příští útok. 2. července ráno nastupovali útok Rusové u Koňuch. Celé masy vojska vrhaly se vstříc nepříteli, ale byly opět a opět odraženy. Tu přišel rozkaz, že i naše slabá brigáda bude nastupovati o deváté hodině ranní.
Noc před útokem byl jsem na nejpřednější stráži. V předtuše blížícího se útoku byla každá žilka napjatá k prasknutí. Okopčík přední stráže byl vysunut až do mezibojového pásma. Toto bylo porostlé vysokou travou, takže se mohl nepřítel nepozorovaně přiblížiti až k této stráži. Každé zašelestění trávy větrem napínalo nervy k bedlivé ostražitostí. Smysly postřehovaly i lezeni broučka. Noc však minula s klidem. Po noční stráži zůstal jsem k zesílení přední stráže ve strážním okopu. Úsvit dne probudil dělostřelbu k její ničivé práci. S napětím pozorujeme boj u Koňuch. O půl deváté najednou přenesla se dělostřelba přes nás. Celé salvy granátů dopadaly do rakouských drátů. Připravily cestu k útoku pěchoty.
Přesně v 9 hodin vyrazil 1. pluk k útoku. Teď nastala vřava přímo pekelná. Dělostřelba rakouská přímo chrlila celé spousty granátů a šrapnelů do útočících. 2. pluk ještě vyčkával. Hloučky našich hochů mizí a opět v prudkém běhu utíkají v před a zase lehají. Všechny druhy zbraní zle řádí v řadách útočících. Bojiště je pokryto mrtvolami i raněnými. V ryku a hřímání zaléhá ston raněných. To vše neleká útočící. Jako lavina řítí se jíž z okopů nepřátelé, kde nastává tuhý boj. Nepřítel tuší nás v okopech, že každé chvíle můžeme vyraziti, a proto zasypává nás spoustou granátů. Země se třese jejich údery. Prach a hlína se zvedají, pokrývají nás. Červencové vedro pálí k nesnesení. Okopy jsou plné úlomků nábojů. V okamžiku vyrážíme i my (2. pluk). Hlava zvířená tolika dojmy nezná jiné myšlenky, jen v před, v před! Letíme! Přibíháme k rakouským drátům, jichž jest 6 řad neporušených přípravnou dělostřelbou. Bijeme do nich lopatkou, ale nehnou se. Metr vysoký a metr široký pás proplétaného ostnatého drátu se nedá odstraniti a rozkaz vpřed, jen vpřed! Házíme své pláště na dráty a přelézáme tak dá1 a dá1! V běhu vidím vyčnívati tyčinky ze země. Rychle odskakuji s tohoto místa, neb jest zde podkop. Naraziti na drátek znamená vyletěti do povětří. Konečně dobíháme do okopů. Zde jest již zmatek Napravo 1. pluk dobyl již první linie. Házejí se bomby. Někteří rakouští vojáci zahazují zbraně, jiní prchají dozadu, jiní se nám vzdávají. Než jsem doběhl do první linie, utíkal jeden vojáček spojovací chodbou k našim posicím. Běžím nad touto chodbou maje připravenu pušku pro každý případ. Vojáček se najednou objeví přede mnou. Tváře zsinalé, jektá: »Gospodin, dám vám krabičku športek.« Pozoruje mé bodlo. Křičím: »Nech si je a utíkej, je-li ti život milý!« Voják otevřel ústa úžasem a jektá: »Vy jste Čech?« - »Ano, já jsem Čech a všichni ostatní útočící.« Ptá se, odkud. Já, že od Brna. On, že také, z Boskovic. Volám na něj: »Nebav se, utíkej pryč odtud!« Ještě se obrací a běží, až se mu ranec na zádech hází. Stojíme nad okopy a míříme do klubka nepřátel. Tito zahazují pušky a vzdávají se. Jsou k nim dáni naši a ihned s nimi do zajetí. Celé řady se jich valí k naší straně.
Útok není ještě skončen. Je zde ještě druhá, třetí a čtvrtá linie. Útočí se dál. Padá druhá i třetí linie. Měl zde býti jeden batalion tak zvaný »železný«, říští Němci, kteří sem byli přivezeni s francouzské fronty. Pro rychlost útoku nemohl se rozvinouti. Všechno prchá k Pomořanům. V těchto místech klesl jsem vysílením. Tělo se třáslo, žízeň strašná a jazykem nebylo možno hnouti. Sešel jsem se zde s jedním měnínským občanem z našeho vojska, ale nebylo možno promluviti. Jen nesrozumitelné skřeky jsem vyrazil. On podal mně trochu vody. Tou jsem pookřál a šli jsme dále do čtvrté linie, v níž se již nepřítel nepostavil na odpor.
Zde jsme vyrovnali svoji posici a konečně si trochu oddechli. Teď teprve myšlenky se urovnávaly. Řady byly velmi prořídlé. Důstojníci skoro žádní a podle pozdějšího záznamu asi 2430 mrtvých a 5430 raněných zaplatilo toto vítězství svou krví
Již nechali jsme v poli bitvy těla
za ujařmený české země lid,
pro nějž jsme, Bože, poctivě šli mřít,
jak zákon kázal nám, my bojovali
a slední prosbu za náš lid:
Dej pravdě svojí svatě zvítězit!
Boj po našich bocích zuřil dále. Rusové náš průlom rozšiřovali. My obraceli své zraky do zadu, čekajíce posilu, abychom mohli svého vítězství využíti. Také jsme starostlivě hleděli na strany, kde boj zuřil, aby se nám neuzavřely. Učinili jsme zde průlom do hloubky asi 5 km. Výzbroj při našem útoku byla slabá a nedostatečná. Byli jsme hluboko v týlu rakouských posic, kde byly rakouské magaciny s náboji všech druhů. Odtud jsme přinášeli bomby a kulomety. Celé bedny bomb přinášeny a čten i návod k jich použití. Byl také čas. Rakouské vojsko přicházelo k protiútoku. Celé masy nepřítele šly v protiútok a nás byla hrstka vysílených mužů. Nastupující se blížili, zahájili jsme do nich palbu, čekajíce, jestli se ozve naše dělostřelba. Nedaleko nás ozýval se již jejich návodčík. Ruská jedna baterie přejela naše okopy a pojela hned po našem útoku pod samé rakouské okopy. Vyslala svého telefonistu, který rozvinul drát až do našich řad. Teď, kdy byl nepřítel již blízko, udílel návodčik baterii rozkazy. Hned na to zasvítil výstřel přes nás. Explose byla ale předčasná, druhá padla mezi nepřítele a teď následovaly salvy. Nepřítel se rozběhl a byl do večera pokoj. K půlnoci byli jsme vystřídáni Finy a šli jsme si odpočinouti do našich okopů. Ale již ráno žádali Finové změnu. Šli jsme jim do zálohy, a tím byli uspokojeni, jen když měli Čechy za sebou. Bylo zde i dosti zrady od místního obyvatelstva, hlavně Židů. Byla nápadná precisní dělostřelba, která nás stále vykuřovala. Kozáci, slídivší po příčině, vyčenichali žida, který byl ve spojení s nepřítelem. Bez dlouhých cavyků poslali jej k Abrahámovi.
První boj, který jsem zběžně popsal, byl nazván Bitvou u »Zborova«. Městečko toto leželo před rakouskou frontou a náš boj dospěl u tohoto městečka k vítězství. Z bojů těchto vyvázl jsem se zdravou kůží. U Zborova jsem dostal kusem hlíny pří blízkém výbuchu granátu. Na stráži byl jsem zasypán granátem těsně za zády.
Situace u Rusů se každým dnem zhoršovala. Vlivem bolševické agitace vojenská kázeň klesala, takže přišel den, kdy vojáci odepřeli poslušnost svým důstojníkům, zvolili si komitét, který měl rozhodovati v otázkách vojenského rázu. Důstojníci vyzývali k boji, ale byli mnohdy od svých vojáků vzati na bodla. Tak den po dni klesala slavná kdysi ruská armáda.
V té době byli jsme asi 3 dni na oddechu. Naše ztenčené řady byly doplněny přišlými dobrovolci z Borispolu. Přicházely k nám zmatené zprávy, že nepřítel na několika místech dobyl ruských okopů. Věc byla nejasná. Týden po bitvě u Zborova loučili jsme se s naším dobrým velitelem brigády Trojanovcem, který byl volán k ruské části. Mluvilo se, že půjdeme do týlu skládat se v divisi se všemi druhy zbrani. Kerenský, který se na nás díval skepticky, po vítězném boji u Zborova slíbil složení dvou divisi. Co nám to Trojanov vykládá, přijde rozkaz: okamžitě jíti na pomoc ruskému pluku. Rychle byly sbaleny stany a pochodovalo se naznačeným směrem. Blížíme se k frontě, na které zuřil boj. Cestou viděli jsme ujížděti ruskou artilerii. Velitel její mluvil s našimi důstojníky. Asi jim objasňuje situaci. My mysleli, že se artilerie přemísťuje. Věci však byly horší. Po krátké poradě našeho vedení byl dán rozkaz, aby byly vyslány výzvědky, jaká jest situace a kde hledati pluk, kterému jsme šli na pomoc. Moje četa byla určena jíti pátrati a do blížící se noci vyzvěděti, jaká je situace. Blížíme se k frontě, jež byla stále osvětlována raketami s rakouské strany. V dálce ozývalo se dunění blížící se bouře. Zákmity blesku označovaly nám cestu. Po hodině vidíme matné světlo. Míříme k němu a přicházíme do opuštěné vesnice. Vcházíme do chaty, v níž se svítí. Smutné divadlo. Na zemi leží dvě dívky, na posteli žena, sice ještě při životě ale v posledním tažení. Na otázky odpovídá, že tam byly házeny otravné granáty, které také vykonaly dílo záhuby. V této vesnici měl právě bíti štáb pluku, ku kterému jsme měli přijíti. Vycházíme z chaty a tu vidíme vojáčka táhnoucího kulomet. Na náš dotaz, kam jede s kulometem., nám hlásí, že v okopech již není nikdo, jen mrtvi a ranění a vojáci jedni šli k nepříteli, druzí utekli do týlu. S těmito zprávami šli dva z nás k našemu štábu. Důstojník dal nám rozkaz: Tohle místo musíme brániti za každých okolností, dokud nepřijdou rozkazy od pluku. Právě se rozzuřila bouře. Rozestaveni po vesnici bedlivě pozorujeme svůj protějšek. Nás tu stojí 19 mužů. Vnikne-li sem nástup nepřítele, sfoukne nás jako plevu.
V dálí jest slyšeti dusot koní. První myšlenka jest: Nepřítel. Zahřmí od nás: »Kdo takoj!« V odpověd nám ten samý dotaz. V zásvitu blesku poznáváme kozáky. Hlásíme se. Seskakují s koní a hlásí, že na 6 km jsou ruské okopy opuštěné. Nepřítel každou chvíli může tyto zaujmouti. Sedají na koně a mizí v bouřné noci. Pěkné vyhlídky. Napínáme zrak do temné noci. Nervy jsou napjaty. K ránu přijíždí asi 100 kozáků, slézají s koní a jdou vpřed asi 200 kroků. Dále nelze. Z ruských okopů jsou přivítáni ostrou střelbou. Nepřítel zaujal opuštěné ruské okopy. Kozáci lehli do trávy. Za půl hodiny přichvátal kozák na koni, že nepřítel nastupuje. Zahájili jsme ostrou palbu. Po bouřce byla velká mlha, takže nebylo na krok viděti. Ihned na to se ozývá matné lání před námi. Kozák si splet před námi ležící své druhy s nepřítelem. Nic se nestalo, kozáci leželi, neublížili jsme jim. Na to přijel k nám kozácký plukovník, který nám rozkázal jíti ku svému pluku. On zde bude se svými kozáky. Jen jsme se pohli, jsme stíháni nepřátelskou dělostřelbou. V intervalech odbíháme k svému pluku. Náš pluk zaujal část opuštěných okopů. Po levé straně má spojení s Rusy. Pravý blok byl opuštěn. Jen jsme docházeli k svým, nepřítel obsadil opuštěné zákopy a čtyřmi řadami nastupuje nám v bok. Musíme také frontou a stavíme se čelem k útočícímu nepříteli. Vyčkáváme nepřítele na dostřel, načež zahajujeme ostrou palbu proti útočícím a přicházíme v protiútok. Nepřítel se zastavil a couvá. Naším cílem jest vytlačiti tohoto z ruských posic. Za námi celé spousty Rusů debatují, mají-li jíti do boje nebo ne. Jen částka se připojuje k nám a jde s námi. Celé masy Rusů se ztrácejí s očí. Místy se bojuje bodáky. Němci zapichují pušky do země a utíkají pryč.
Situace naše se ukazuje hrozivou. Nepřítel před námi ustupuje, ale chce nás zaskočit v prázdném prostranství za námi. Vystihujeme kritickou situaci, ustupujeme, abychom nebyli zaskočeni a obklíčeni. Zároveň odnášíme své raněně, jak jest jen možno, a odrážíme svírající nás kruh. Konečně stojíme opět v místě, odkud jsme počali útok. Řady naše jsou zdecimovány. Velitelství, vidouc náš boj a ztráty, káže nás vystřídati ruským plukem. Odcházíme zpět 2 km. Boj trval od 8. hod. ráno do, 2. hod. odpoledne.
Nastává ústup na celém »účastku«, kam jen oko dohlédne. Co teď nastalo, nedá se vypsati. Pěší, jízdní, artilerie, trén, auta, sanitní vozy, vše to prchá ve zmatku bez cíle. Zásoby nábojů lítají do povětří, hoří bohaté armádní sklady, hoří vesnice. Náš pluk rozražen ve dvě skupiny ustupuje v tomto zmatku. Moji skupinu asi 300 mužů vede kapitán Gajda. Jdou zprávy, že jsme na frontě v podobě podkovy a že nás chtějí uříznouti. Jsme stále nabádáni k rychlému spořádanému pochodu zpět. Ruská vojska prchají ve zmatku. Blížíme se městečku Kozlovu, ke kterému vede na vysokém náspu stavěná silnice. Na tuto silnici vrhá se vše. Pěchota, dělostřelectvo, trén, těžká auta i sanitní povozy. Ve zběsilém úprku pádí vedle sebe. Těžký muniční vůz lítá se strany na stranu, převrací lehkou sanitní povozku i s raněnými s vysokého náspu. V rozbité a po noční bouři rozmoklé silnici uvízl a se zpříčil těžký automobil. Zastavuje cestu oběma proudům prchajících vozidel. Nastává panika k nepopsání. Zadní vozatajové bijí do koní, přední se nemohou hnouti. Tvoří se klubko bijících koni í lidí. Aby byl zmatek vyvrcholen, přilétají nepřátelské aeroplány, vrhajíce bomby do tohoto chaosu. K tomu jest slyšeti i křik, že germánská kavalerie jede za námi. Náš hlouček se drží v tomto zmatku pohromadě. Rychle dobíháme do vesnice rozhodnuti, že se budeme brániti z domů nepřátelské jízdě. Vše se pak vyjasnilo. Byli to kozáci, kryjící zadní voj. Tito jediní zachovali klid. Honili prchající vojáky zpět, ovšem bezvýsledně.
Vybavili jsme se ze zmatku prchající armády a pochodovali jsme dále. Vysílení fysické i duševní jest úžasné. První den odpoledne pochodovali jsme do zákopů a celou noc jsme probděli v pozorování. Druhý den dopoledne vysilující boj, odpoledne ústup, celou noc ústup až do tří hodin ranních. Nyní nechává nás Gajda odpočinouti 2 hodiny, ale ihned zase nutí k dalšímu pochodu. O polednách procházíme Tarnopol. Židé a austrofilové škodolibě pohlíželi na nás, kteří jdeme v pochodovém pořádku. Zde jsme se sešli i s druhou částí pluku. Tarnopolem jsme prošli s klidem, ale za námi ve zmatku prchající vojska ruská byla bombardována obyvatelstvem. Poslední jedoucí kozáci pomstili tuto zradu.
Je rozkaz počkati. Uléháme nad Tarnopolem, který hoří. Pluk si pochoduje zase dále. Přichází rozkaz: Zpět, zadržeti ústup! Zde se naše obklíčené vojsko musí probíjeti u Velkých Hájů. V těchto místech je ústup zadržen a utvořeny nové posice.
Tělesná, a ještě více duševní, námaha mne zhroutila. Nohy otekly; onemocněl jsem.
Naše vojsko bylo staženo za frontu, kde jsme měli býti sestaveni ve 2 divise. Po zborovském boji hlásily se celé tisíce pod prapor odboje. Přicházely dop1ňky a zakládány nové pluky. Naše vojsko mohutní do 40.000 mužů.
Jsme ubytováni po několika ukrajinských vesnících. Prožité útrapy způsobují horečku. Ležím ve stodole v horečce a dobrá starší žena opatruje mne jako vlastního. Po nemoci a v bídném stavu byl jsem uznán jako rekonvalescent. Měl jsem přijíti do divisní nemocnice jako ošetřovatel. Tam jsem jíti nechtěl a hlásil jsem se k artilerii, abych nemusel pochodovati, neboť mně po velkém ústupu otékaly nohy. K dělostřelectvu brali jen staré dělostřelce. Tak jsem konečně přišel do pracovní roty a stal se ordonancem rotného. Naučil jsem se jezdit na koni. Jezdil jsem na rekvisice po velkostatcích.
V této době nastává rozklad ruské armády. Celé částí opouštějí frontu, drancujíce velkostatky. Vedle těchto byly zde vesnické komitéty, dělajíce si též nárok na velkostatky. Často jsme měli s těmito obojími ostré potyčky, abychom ochránili potravu a krmivo pro koně.
Politické poměry na Rusi v tomto čase byly úžasné. Všude byla anarchie. Bolševici způsobili převrat a Ukrajina se osamostatnila od vlivu bolševiků.. Chtěla něco podobného jako my. Z toho nastaly řeže mezi bolševiky a Ukrajinci. V Kyjevě se boje vyvrcholily. Ruské velitelství poslalo náš 2. pluk k utišení obou stran a zamezeni anarchie. Rozkaz splněn a tak jsme se octli v kyjevských barikádách. Zde bylo ale rozhodnuto, že my nejsme pro boje vnitřní a domácí, nýbrž proti Rakousku. Na to byl smluven tak zvaný IV. universál, kde jsme měli býti ve spolku s Ukrajinci proti Rakousku a Německu. Ukrajinci brzy na to se domluvili s naším nepřítelem a pouštěli ho do svého území. Tím zradili nás a nezbývalo nic jiného, než Ruska odejíti, neb toto svou úlohu dohrálo. Bolševici smluvili s Centrálními mocnostmi mír a nestarali se o náš osud. Byl zde ale náš president Tomáš G. Masaryk, který již vyjednával, abychom byli převezeni na francouzské bojiště.
Mír byl podepsán, ale nepřítel se valil všemi proudy do Ruska, vše odvážel a hleděl nás zaskočiti a zničiti. Ruského vojska nebylo, neb se rozběhlo po bolševické agitaci.
Tehda jsme se hnuli na východ k odjezdu do Francie přes evropské Rusko a Sibiř do Vladivostoku, odkud měli nás dopraviti lodí do Francie. Sověty tento odjezd schválily a podepsaly. Měli jsme odevzdati zbraně a nechati sobě jen část. Za pochodu byli nám »Němčíci« v patách. Těžké to byly pochody únorovým blátem Ukrajinou, kde byly boje Ukrajinců s bolševiky. Po dlouhých vysilujících pochodech mezi bojujícími soupeři jsme došli za Kyjev, kde již také byli Němci, s kterými jsme se srazili na kyjevském mostě přes Dněpr. Část Němců přešla přes led Dněpru a napadla nic netušící, odpočívající naše vojáky. Při nastalém zmatku i místní židé házeli do našich řad bomby. Po krátkém boji byli Němci zahnání. Do vlaku nasedali jsme v Prilukách, při čemž bojovali bolševici s Ukrajinci. Abychom mohli klidně vstoupiti do vlaku, byly vytlačeny obě strany s poukazem, aby si vše vyřídili, až my odjedeme. S opuštěné fronty jsme vezli velké množství zbraní a koní, které ruská vojska opustila a nechala na pospas nepříteli. Vlaky byly nabity vším možným. U Bachmače nám nepřítel již obsadil důležitý Železniční uzel. Některé části vytlačily nepřítele z Bachmače a držely ho v šachu, dokud naše vojsko neodjelo.
Zde též bojovali proti Němcům bolševici, vybraní ponejvíce ze zajatých Němců, Maďarů a rozličných národů. Celý boj bolševiků proti Němcům byl malé ceny. Tento kritický uzel jsme minuli a jeli dále k Tambovu a Penze.
V Penze podle úmluvy odevzdali jsme velkou část své výzbroje bolševikům. Některé oddíly dostaly se až do Vladivostoku, jiné byly rozloženy po celé magistrále až do Penzy. Nyní začala pustá agitace komunistů v našem vojsku, aby nás odvrátili od našeho cíle, dosažení národní samostatnosti. Dokazovali, že nebude ani králů, ani hranic, ani národů, ani peněž. U nás nepochodili. Hlavně naši čeští komunisté štvali v našem vojsku.
Kromě několika desítek lidí, zlákaných pěknými vyhlídkami na život v bolševické armádě, zůstala naše armáda pevná a neochvějná. Bolševici používali všech možných lákadel. Na příklad: chodili v pěkném šatě, dávali 150 rublů žoldu měsíčně, kdežto my jsme měli 7 rublů; kromě toho mohl si bolševický vojín vzíti vše, co kde bylo.
Doprava vázla den ode dne, až konečně nás nechali státi.. Místní sibiřské sověty, sestavené mnohdy z Němců a Maďarů, provokovaly nás na každém místě. Dostávali jsme zprávy, že nás nepustí na Dálný Východ.
Nemohu vypisovati všechny příčiny, jež vedly ke konfliktu s bolševiky. Objasňují to dostatečně úřední zprávy, jež podrobně líčí poměry mezi námi a bolševiky. Jisto je, že bolševici naši práci chtěli za každou cenu znemožniti a hlavně odvrátiti od naší ideje: národní samostatnosti. My však stáli neochvějně na svém stanovisku. Konečně nařídil Trocký nás odzbrojiti, a kde se vzepřeme, nás pobíti. Sněm našeho vojska rozhodl: Nemíchati se do ruských záležitostí; budeme-li však napadeni, hájiti se na život a na smrt.
Napěti vyvrcholilo. Nastal boj na celé magistrále, 10 tisíc kilometrů dlouhé. Můj vlak dospěl do města Kurganu, kdež uvízl. Všechna vyjednávání byla bezvýsledná. Sovět žádal, abychom. vydali zbraně a vzdali se, případně vstoupili do jeho vojska. Náš vojenský sněm rozhodl, že pojedeme dále, což znamenalo boj. O druhé hodině v noci boj začal a ráno Kurgán byl náš. Odtud spěchali jsme na pomoc k Marjanovce, kde bojovali bolševici z Omska. Dojeli jsme, když se boj končil pro nás vítězně. Odtud jsme táhli na Omsk.
Krutá porážka bolševiků u Marjanovky, kde byli potřeny hlavní síly bolševické, zpečetila osud Omska - ten se totiž vzdal bez boje. Na druhé straně Omska vedl vítězně boje Gajda.
Omský sovět, německý a maďarský, sebral peníze a prchl po Irtyši nahoru. Naše vojska srazila se ve čtyři skupiny: Povolžskou, omskou, nikolajevskou a vladivostockou. Tyto skupiny se snažily o spojení, což se konečně provedlo.
Naše skupina odtáhla na odbočku dráhy Omsk, Tjumeň, Jekatěrinburk. První boj byl u stanice Gališmanové. Zde jsem byl kurýrem u br. Syrového. Bolševici zde byli potřeni a postavili se na odpor až u stanice Omutinskaja. Zde byla s námi malá četa kozáků, kteří se měli přiblížiti ke stanici a vyzvěděti polohu a počet nepřítele. Krajina byla místy lesnatá. Sotva jsme se objevili na volném prostranství, byli jsme ostřelováni ruským dělostřelectvem a to velmi přesně. Když jsme pátrali po příčině precisní střelby, zjistili jsme, že Rusové mají vrcholky vyšších stromů označené slaměnými víchy. Ihned jsme jim značky zničili. Pak již stříleli pánubohu do oken. Doplížili jsme se až ke stanici, obcházejíce bolševické stráže. Na stanici stálo 8 vlaků s bolševiky. Po zjištění oznámili jsme zprávu našemu velitelství a tím. byl náš úkol vykonán.
Nyní byl stanoven válečný plán. Naší měli jíti čelným útokem a 200 Rusů, dobrovolníků, mělo vpadnouti bolševikům v bok. Jel jsem s dobrovolníky. Mým úkolem bylo: Až dobrovolníci přijdou na určené místo, ohlásím to veliteli, aby útok byl současný. Rusové však zbloudili a do rána vykázaného místa nenalezli. Velitel Kaňa však rozkázal, že za každou cenu musí provésti daný rozkaz: Napadnouti nepřítele z boku. Když jsem tento nový rozkaz Rusům přivezl, jejich plukovník se pokřižoval a rozkázal nastupovati. Jedu vedle plukovníka. Nastupujeme v řetězu na vesnici pod stanicí. Levé křídlo bylo zasaženo nepřátelskou salvou a dalo se na útěk. Celá linie zakolísá a ustupuje. Plukovník mne posílá, abych utíkající linii přiměl k novému nástupu. Pouštím na ně bandurskou, ale vše marně. Ustrašeně prchají do lesa a táží se, kde jsou »Čechy«. Plukovník posílá mě k veliteli s vyřízením, jak dopadl útok. Kaňa na mne spustil hrůzu a poslal mě do týlu k Syrovému pro 2 roty 6. pluku, jež jsem přivedl na frontu, Rusý opuštěnou. Když jsem ohlásil nástup dvou rot, zahájen všeobecný útok na stanici. Bolševici ze stanice uprchli. Bylo mně rozkázáno obhlédnouti stanici. Vjíždím tryskem do stanice. V rozmoklé půdě nemůže kůň v letu vytáhnouti přední nohy, setrvačností dělá přemet a já pod něj. Prvně jsem myslel, že kůň je zasažen hvízdajícími střelami. Kůň však vyskočil, znovu nasedám a uháním do stanice, kde mě vítají železničáři a dávají mně potřebné zprávy. Boj dobojován vítězně.
Bolševici se zakopávají 8 verst dále. I zde jsou přemoženi o prchají do Vagaje, za řeku Tobol do města Jalutorovska. Stále jsou poráženi, jsou skleslí, komisaři dávají každému 500 rublů, aby jen vydrželi. Vše marné. Dobýváme i této výhodné posice za Tobolem. Odtud jedeme zpět za Ural. Ve všech těchto bojích byl jsem u nestrojové roty rozvědčíkem a kurýrem. Mohl jsem každou chvíli padnouti manévrujícím bolševikům do rukou. Cestou z Omska zastavujeme se v Čeljabinsku, kde se zakládá 1. pluk jízdy Jana Jiskry z Brandýsa. Již za prvých bojů byli vyzváni jezdci, aby se k tomuto pluku hlásili. Hlásil jsem se, ale rotný mě rozhodně nechtěl pustiti. V Čeljabinsku jsme krátce čekali. Šel jsem s přítelem do mlýna za město, kde byl ubytován onen pluk. Hlásíme se plukovníkovi. Táže se nás, kde jsme sloužili v Rakousku. Já, že u 99. pěš. pluku a přítel u zeměbrany. Plukovník se nám vysmál, poněvadž prý potřebuje kavaleristy a ne landveráky, ježto na cvičení pro samé boje není času. Schlíple se obracíme k odchodu. Volá na nás, jak že jsme dlouho v armádě. Hlásíme, že od r. 1916. »Tak vy jste byli u Zborova?! To je něco jiného! Takové chlapce potřebuji!« Přijímá nás. Rozradostněni běžíme k svému rotnému. Tento nás nechce propustiti. Dobře; odcházíme do vozu k Syrovému. Rotný nás vrací a praví: »Pojďte, dranti, ať vás v kanceláři vypíší!« Podotýká, že nás navrhl na vyznamenání a že je pozbudeme, když odejdeme. My chceme k jízdě do bojové části a ne býti u nestrojové roty. - Takovým způsobem dostal jsem se k 1. jízdnímu pluku.
Ve mlýně u 1. pluku jsem strávil týden. Horečně jsme sháněli výstroj i výzbroj a odjíždíme do nových bojů k Jekatěrinburku. Bolševici činí mocný nápor; chtějí jej dobýti zpět. V kritické době zasahujeme i my do bojů o to krásné a bohaté uralské město.
Zde byl raněn Zavladský Jan a František Otava.
V hornatém a lesnatém Urále jsou obtížné boje. Na dosti husté železniční síti všude se bojuje. Postupujeme po permské dráze a čistíme ji od bolševiků. Prvně se srážíme u stanice Vrchně Winsku. Pěchota nastupuje čelně, jízda a baterie kapitána Kulikovského vpadá nepříteli do týlu. Po překvapujícím útoku, který ale očekávali, dobýváme stanice.
Boj byl houževnatý. Nepřítel činí druhého dne na naše slabé posice protiútok se všech stran. V předtuše tohoto boje byla naše četa vyslána na výzvědy, kde jsou nastupující bolševici. Jedeme v bojovém pořadí lesnatým a skalnatým krajem. Přede mnou jedou dva muži. Jako spojka jedu těsně za nimi. Zahýbají doprava, mizí mně s očí. V okamžiku ozve se prudká střelba. Koule narážejí na protější skálu. V okamžiku letí kolem mne jeden z hochů v šíleném trysku. I můj kůň vší silou chce uniknouti z rámusu a hvízdání kulí. Druhý vojín se neobjevuje. S velikou námahou donucuji koně k jízdě vpřed. Vidím ležícího koně, jejž nutí jeho pán, aby vstal. Kůň vyskočí, vojín vsunuje nohu do třemene, leč sedlo se otáčí. Házím do lesa bombu, jež exploduje. Chci zadržeti nepřítele, než bratr nasedne a ujede. Konečně odjíždí, ale zanechává krvavou stopu. Zjišťujeme, že kůň je raněn do spodní čelisti. Vyvázli jsme šťastně, jen koně jsme ztratili. Hotovíme se k boji s nastupujícím nepřítelem, který útočí se tří stran. Boj je těžký, ale odrážíme jej, ačkoliv je ve velké přesile. Druhého dne dojde posila 200 bodáků a útočíme dále na stanici Rudňanku, jíž dobýváme. Nastupujeme dále k městu Něvgansku, kterého jsme též dobyli. Padá i stanice Anatalskaja.
V těchto bojích měla jízda mnoho srážek a výjezdů do okolí.
Před námi je průmyslové město Tagil, od něhož odbočuje od hlavní trati úzkokolejná dráha do města Černyjskaje. Z tohoto města došli k nám dva poslové a žádali nás, abychom vyhnali od nich bolševiky. Vyprávěli o teroru a řádění bolševiků a sdělují, že národ náš čeká s toužebností. Naše četa jela tam bolševiky znepokojovati, nebo je vyhnati, ježto veliteli Vojtěchovskému záleželo na tom, aby neměl nepřítele za zády. Vyjelo nás 19 mužů a poslové, kteří nás vedli lesnatým a bažinatým krajem. Abychom si nenadjížděli, volili jsme kratší cestu přes řeku, již jsme přebrodili. Dále jsme šli bažinou, přes níž byla naskládána dřeva jedno vedle druhého. Pomalu jsme se blížili k městu. V lese bylo slyšeti dřevorubce. Tito nám řekli, že v městě je 400 pravých bolševiků a 800 zmobilisovaných občanů, kteří však jsou pro bolševiky nespolehliví. Také jsme zvěděli, že nedaleko stojí stráž 50 mužů s kulometem. Jsou to většinou mobilisovaní občané. Dřevorubci i naši průvodci měli se s nepřátelskou stráží dorozuměti o naší blízkosti. My pak obklíčiti stráž a ji umlčeti. Kruh učiněn, sevřen, ale hnízdo bylo již prázdné. Plížíme se opatrně dále na blízký kopec. S tohoto vidíme kotlinu, v níž se nalézá město. Jest v něm pozorovati zvláštní ruch. Rychlé rozhodnutí: Přejdeme k útoku. Ve slunečním jasu zalesknou se naše palaše a prudkým cvalem řítíme se do ulice města. Vybíhají ozbrojení muži, ale na bodácích jim vlá bílý praporek: Vzdávají se. Naši průvodci běží kolem nás. V okamžiku vyvádí jakýsi občan koně a již na něm sedí náš průvodce. Letíme do středu města. Zde mává průvodce kloboukem a volá lid. Lid se sbíhá, pláče, objímá a líbá naše nohy. Tuto scénu nelze vypsati. - Dlouho se nezdržujeme a útočíme dále. Bolševici byli již na odchodu. Utíkají střemhlav. Ani l9ti mužům se nepostavili na odpor. Mobilisovaní občané s nimi nešli. Na stanici hoří vagóny, z nichž se ozývá křik. Byli prý tam zavřeni a upáleni buržuji.
Bolševici nemohli v městě sehnati sousta. Nám lid snesl všechno: Pro koně dovezli fůru ovsa a nás krmí vším možným. K večeru se vracíme a hlásíme vyčištění boku od nepřítele.
Nastupujeme dále a dobýváme stanice Šajtanovky. Podle zpráv lidu nepřítel prý vyklizuje Tagu. Kapitán Kulikovský myslí, že jeho baterie a náš eskadron (80 mužů) stačí způsobiti paniku. Drahou jede rota 3. pluku. Večer dojíždíme k městu. Ihned víme, že nepřítel neutíká, ale připravuje se na vážný odpor. Mezitím zápasí dělostřelectvo.
V noci jsem na stráži. Plíží se k nám nepřátelská rozvědka, ale v šarvátce mizí Jednoho zajímáme. Na dotaz velitele hlásí, že v Tagilu jest 10.000 vojáků. Sám přijel s posilou 900 mužů.
Druhého dne přicházejí naši úderníci. Útok jest zahájen. se dvou stran. Úderníci obsazují nádraží a jízda táhne do ulic. Před námi ustupují celé houfy nepřítele. Když jsme dosti daleko v u1icích, přichází rozkaz ustoupiti. Nepřítel nás v ohromné přesile obkličuje. Jdeme zpět a odrážíme obchvatitele, ale konečně jsme nuceni ustoupiti. Vyměňuje nás 4. eskadron a odjíždíme do Jekaterinburku.
Po krátkém oddechu jdeme na jinou dráhu ke Kordonu. Odtud po několika bojích odjíždíme zpět do Jekaterinburku, neboť nás vyměňují ruská vojska. Ubytovali nás ve vesnici Nižní Isecký Závod. Zde odpočíváme po pětiměsíčních bojích.
18. listopadu pravičácké kruhy nastolují Kolčáka. Dosud spravovalo Sibiř direktorium, které se nemohlo dohodnouti. Spojenci souhlasí s novým režimem., na nějž zase my hledíme skepticky. Kolem Kolčaka se shromažďují lidé národ nenávidějící - směru krajně pravého. Naše armáda protestuje proti Kolčákově politice, ježto se zdá, že úspěšný boj proti bolševikům bude tímto zhroucen. Na naše protesty jest nám odpověděno: Nemíchati se do ruských záležitostí! Důsledky tohoto převratu dostavily se v plné hrůze později.
Strávili jsme dva měsíce u mužíků v Nižně Iseckém Závodě. Na to nás odeslali hlídati magistrálu mezi Omskem a Irkutskem. Kolčakův režim vyvolal povstání v celé Sibiří. Námi napočátku rozehnané tlupy agitovaly nyní proti Kolčakovi i proti nám. Říkali lidu, že Čechoslováci chtějí nastoliti Kolčaka. Povstalecké tlupy pálily stanice, vytrhovaly koleje, přivádělý železniční katastrofy, odváželi materiál ze drah. Chtěly zeslabiti dodávky pro armádu Kolčakovu.
Našim zájmem muselo býti: Zachování železničního provozu, abychom se mohli dopraviti na Dálný východ: Byl dán rozkaz, aby tyto tlupy byly likvidovány.
Prvním novým působištěm byla stanice Abramaj. Rozkládala se mezi hlubokými pralesy (tajgami), jež se táhly do nedohledných dálek. V nich měli povstalci dobrý úkryt. Do těchto pralesů jsme jezdili likvidovati různé tlupy. Jako pohyblivá část jezdili jsme na frontě 1000 km. drahou, a kde bylo třeba, vyjížděli jsme za povstalci i do hlubokých lesů a stepí.
Byly to partisanské výpravy i boje. Nešťastný národ, který vede občanskou válku.
S této fronty jsme jeli do Novo Nikolajevska a odtud do města Bijska, kde se konaly armádní nákupy potravin. Měli jsme je chrániti. Odtud jsme vyjížděli na nesčetné výpravy až do Altajského pohoří, odkud již není daleko do Číny. Zde jsme byli několikráte naloděni na parník a jeli po řece Biji daleko za povstalci.
12. listopadu 1919 odjížděli jsme z Bijska, neboť již celé naše vojsko se stahovalo na Dálný východ. V této době padá režim Kolčakův a sibiřská armáda ve zmatku ustupuje k Omsku. Padá Omsk, Bolševici se hrnou do středu Sibiře. Pádem Kolčakova režimu zvedají se opět loupeživé tlupy a přepadají dráhu. Musíme se probíjeti do Novo Nikolajevska. Na hlavní trati panuje zmatek. Odjíždíme na východ. Kolčakova armáda je rozbita a v různých útvarech rovněž prchá k východu. Za námi jedou Jihoslované, poslední Poláci. Tito zde mají divisi vojska. Doposud tato vojska byla pod jistým naším organisačním vlivem. Musíme míti všechny možné složky hospodářské: Uhlokopy, železničáře všech odrud a celý technický aparát. Z toho důvodu jsou Poláci závislí na nás. Jest zde také otázka těšínská, která působí jisté rozladění.
Rozbitá armáda sibiřská prchá kolem nás. Vítězní bolševici narážejí na Poláky. Tito svádějí s nimi dva nerozhodné boje. Poláci rychle ustupují po obou kolejích. Tím znemožňují dopravu, hlavně uhlí pro lokomotivy: ty vyhasínají a mrznou. Ve vojsku povstává anarchie. Malý nápor bolševiků a celá polská divise se vzdává. Jedni utíkají k našemu zadnímu voji, ostatní se vzdávají bolševikům. Střílejí z kulometů na své vlastní druhý, prchající k nám.
Též Jihoslované jsou rozptýleni a vítězstvím zpití bolševici vrhají se na náš zadní voj. V Nižním Udinsku napadají brzy ráno ještě odpočívající naše vojsko. Naši se ale brzy vzpamatují a vytlačí bolševiky z města. Pomalu se ustupuje. Zima jest krutá. Nejhorší je, že nemůžeme dostati k svým vlakům lokomotiv, kterých je nedostatek. Z počátku nastává i jistý zmatek mezi námi. Před námi je dálka tisíce verst do Vladivostoku. V kritickém okamžiku přijíždějí lokomotivy. Stavíme se na odpor proti nepříteli. 2 pluky jízdy opouští své vlaky a chráníme oba boky ustupujícím vlakům, aby nepřítel nemohl je zaskočiti. Takto v nejkrutších rnrazích, které dostupují –42 st. C ustupujeme koňmo, zdržujíce nepřítele. Ten brzy pochopil, že to s námi nejde jako s Kolčakovci, Poláky a Jihoslovany. Jsou to stále tvrdí, bojem ucelení Čechoslováci. Hned v prvních dnech našeho boje, stojíce na hlídkách, vidíme zvedati se zvířený sníh nepřítelem, jenž s bílým praporem přijíždí vyjednávati příměří. Obklopujeme je a vedeme do štábu zadního voje. Vyjednáno příměří, při čemž se dovídáme, že krátkým tímto bojem ztratili bolševici celou divisi. Vyjednána jistá dohoda. Nepřátelství jest zastaveno a bolševici slibuji nám pomoc k našemu odjezdu.
Prchající Kolčák jest naším vojskem zatčen i s celým ruskými pokladem. Jeho vláda v Sibiři padá a vládu přebírají eseři. Po 4 dnech jest i tato vláda smetena a situaci ovládají bolševici.
V tuhých mrazech ubíráme se k Irkutsku. Zde jest politický zmatek. Utíkající armáda Kolčakova s Vojtěchovským v čele dává ultimatum Irkutsku. Jest ale vyrozuměn naším vedením, že nepřipustíme ve svém okruhu žádných bojů. Dorazili jsme k Irkutsku. Jsme ubytováni pod městem u mužíků ve vesnici Podgorodnaja Žilkina. Ve městě je zmatek, vláda přechází bojem z rukou jedněch do druhých. My zde vyčkáváme, jsouce přichystáni na vše.
Drahota jest ohromná. Přicházejí k moci bolševici. Jsou jimi pořádány rekvisice bez jakékoliv náhrady. U mužíka, kde jsem umístěn, bývají porady mužíků, jak mají uschovati své životní potřeby.
Bolševici odstřelují diktátora Kolčaka. Ruský poklad jest držán v naší moci, jest již po druhé v našich rukou. O pokladě tomto jsou mezi naším lidem všelijaké řeči. U tohoto pokladu bylo úřednictvo, které mělo v evidenci seznam všeho. Když poslední náš vlak opouštěl Irkutsk, byl tento poklad předán zvláštní komisi do rukou bolševiků jakožto nastávající ruské vlády. Formality předávání ruského pokladu; t. j. doklady s podpisem a ověřením nové vlády jsou uchovány v archivu ruských legií.
Situace jest pro nás v tomto chaosu velmi vážná. V Zabajkalí drží doposud vládu ve svých rukou ataman Semenov, jenž vedl odboj proti bolševikům ještě před našim vystoupením. Po smetení bolševiků ovládl Zabajkalí se sídlištěm v Čitě. Byl neomezeným pánem Zabajkalí. Jeho vláda byla podobná vládě Kolčakově. Kolem něho se shromažďovala krajní pravice - šlechta. Dokud vládl Kolčák, nevyslal Semenovi ani jednoho vojáka na pomoc. Teď, když Kolčak padl a bolševici se tlačí i na něho, chce nás donutiti, abychom bojovali proti bolševikům dále.
Za Irkutskem jest veliké jezero Bajkalské. Na březích jezera jsou srázné skály, ve kterých jest postavena dráha, probíhající 38ti tunely. Semenov, aby nás donutil a překazil nám cestu na Dálný východ, obsadil část těchto tunelů. Naším životním zájmem bylo, aby dráha byla neporušená a volná. Naše velitelství vyslalo vojsko k zajištění těchto tunelů. Obě vojska, naše i Semenovo se sešla uprostřed tunelů. Náš velitel dával ultimatum veliteli vojsk Semenových a ten zase vojsku našemu. Náš velitel donutil Sernenovce dobrým manévrem, že se vzdali, byli odzbrojeni a posláni na východ. Tím tento důležitý uzel byl v naší moci.
Po vyjasněni situace prodáváme svoje koně bolševikům, sedáme do vlaku a odjíždíme k východu. Též bolševici vysílají své vojsko proti Sernenovcům a jejich spojencům Japoncům, takže projíždíme opět bojovným pásmem. Japonci, kteří byli při vystoupení s námi, teď se na nás dívají přes prsty a zlobí se, že jsme zasáhli proti Semenovcům. Není nám tajno, že by Japonci chtěli ovládnouti část ruské Sibiře. Z těchto japonských choutek nastává napjatý poměr mezi námi a Japonci. Ačkoliv jsme zažili od Rusů velkých zklamání, máme Rusko stále rádi a nechceme, aby bylo rozerváno.
Cestou se utkáváme pro nedorozumění se Semenovci i s Japonci. Vjíždíme do Mandžurie. Doposud jsme museli býti v pohotovosti proti všem. Teď doufáme, že si oddechneme a stálé napětí poleví. Jsme ale vystaveni novému konfliktu s Japonci. Jak jsem se zmínil, byl poměr náš s Japonci napjatý. K tornu se stal tento případ. Mandžurskou dráhu měli Rusové ve své moci. Byla to nějaká koncese za prokázané služby Číně. Personál byl ruský, Japonci jej nutili, hlavně strojvůdce, aby jezdili a obsluhovali provoz pro japonské vojsko. U ruského lidu jest vžita ještě stará nepřízeň z dob rusko-japonské války. Železničáři odpírali sloužit Japoncům a ti je uvěznili. Stalo se, že Japonci jedné noci převáděli uvězněné do jiného vězení, při čemž byly do japonské stráže vrženy bomby ruským lidem. Japonská posádka zahájila střelbu do tmavé noci. Též posádka čínská zahájila střelbu. Nastala divoká přestřelka. Koule vnikaly i do našich vagónů, kde byli mrtví í ranění: Naši však boje nezahájili. Stál tam také náš obrněný vlak »Orlík«, který pojel k dějišti střelby pro informaci, co se děje, a osvítil reflektorem bojiště. To si vzali za záminku Japonci a tvrdili, že jsme tímto porušili neutralitu a že vržené bomby byly našimi vojáky darovány Rusům. Japonci, jsouce zde doma, ihned obsadili svými vojsky celou stanici davše nám ultimatum, že za porušeni neutrality musí býti Japoncům vydán, obrněný vlak »Orlík« a všechny bomby vojáků na stanici. Z toho povstalo vření mezi vojskem. Ozývaly se hlasy, abychom nikdy těmto urážlivým podmínkám nevyhověli, nýbrž čest vojska za každých okolností do krajnosti hájili. Z toho hrozil válečný konflikt, který byl pro nás předem ztracen. Japonci zde disponovali asi 100.000 muži. Byli doma a mohli sem vrhnouti velké síly. Nás tu bylo několik tisíc vyčerpaných mužů. Konflikt vyřešen tím způsobem, že obrněný vlak byl Japoncům vydán, ale ihned se sešel diplomatický sbor, zástupců všech spojených válčících národů, který měl konflikt vyřešiti. Jelikož zájmy Japonců se křížily se zájmy Ameriky, Anglie i Francie, rozhodl diplomatický sbor, že musí Japonci vlak vrátiti, čímž byl konflikt vyřízen.
Jedeme dále na východ. Vjíždíme u Pograničné opět na ruské území. Zde pro útisk Japonců utekl všechen železniční personál. Nám to ale neškodí, protože máme organisaci svých železničářů.
Po všech možných svízelích, s kterými jsme bojovali, přijíždíme k přístavu vladivostockému 6. května 1920. Z přístavu odjíždějí lodi s našimi vojsky. Pro náš pluk dojede 1. června loď »Do1ar«. 6. června jsme se nalodili. K večeru se s námi loučí gen. Čeček a loď za zvuků národní hymny dává se v chod. Hlavou víří staré myšlenky na děje v Rusku prožité: Příchod do Ruska., veliké naděje v Rusko, zhroucení Ruska i na revoluční boje.
Loď se vzdaluje rychlým. tempem na širé moře. Ruské břehy pomalu nám mizí s očí. Všichni stojíme na palubě a velmi mnozí slzí. Jedeme okolo Japonska. Zde prožíváme bouři. Jedeme 16 dní Tichým oceánem. Se světem jsme spojeni radiem. Na moři jsem onemocněl mořskou nemocí. Nemohl jsem ničeho jísti, čímž jsem velmi zeslábl. Po šestnácti dnech přijíždíme do přístavu Vankoveru. Z přístavu pochodujeme při hudbě městem na nádraží. Sedáme do vlaku a jedeme Kanadou k břehům Atlantiku. Vidíme bohatá výstavná místa, kraj obhospodařovaný, ale také pustiny a lesy, kde sem tam je postavená bídná chýše. Po týdenní jízdě přijíždíme do města Quebecku.
Po cestě sešli jsme se s místními Čechy. Tehdy jsem měl právě službu. Do Vinipeku jsme dojeli k půlnoci. Čechové vstupovali do spících vagónů. Ke každému spícímu pokládali dárky. Pomeranče, čokoládu a jiné. Ježto na Rusi cvičili jsme různá sokolská cvičení, těšili jsme se, že až přijedeme domů, budeme cvičiti na všesokolském sletu v Praze. V Quebecku jsme se zdrželi asi 3 neděle, čekali jsme na loď. Zde jsme konali veřejné cvičení, které bylo obdivováno a velmi navštíveno místním obyvatelstvem. Na to jsme nalodili a vyjeli na Atlantik. Po l2ti-denní jízdě přistáli jsme v německém přístavě a přes Drážďany přijeli jsme do Podmokel. Byla to pro nás veliká chvíle. V dychtivém očekávání byli jsme dosti zklamáni lhostejností obyvatel.
Náš pluk byl umístěn v Terezíně. Po krátkém čase přijíždím do své rodné vsi. Těžké chvíle byly prvního žití mezi lidem. My jame žili v legiích docela jiným duchem. Byli tam lidé přibližných názorů s vyhraněným sebevědomím a láskou k národnímu kolektivu, pro jehož sebeurčení dali vše, životy, krev, možnost šibenice a psanství. Zde jsme nalezli národ nicotný, který nemá smyslu pro plnění povinností k celku. Poválečná hamižnost a »keťaství«, kde každý má jen sebe rád, nemaje smyslu pro celek. Všelijací mluvkové po převratu namluvili národu, že bude u nás ráj. Lid žil v ilusích, které se mu neměly splniti. »Nebude vojska, nebude daní« a bůhví jaké fantasie kolovaly mezi lidem. Avšak tvrdá skutečnost byla jiná. Obnovený stát se musel zařizovati a upevniti.
Strana krajní levice nemůže nám přijíti na jméno že jsme bojovali proti bolševikům. Těmto odpovídáme: Měli nás nechati projeti v pokoji. Oni však sahali nám na krk a chtěli nás odvrátiti od našeho vytouženého cíle, národního sebeurčení. Pak jest zde naše »pravice«, která nás dnes nazývá bolševiky a jsou zde svíčkové báby, které by nás chtěly vřaditi mezi zpátečníky. Kdo čte o nás nepříznivou kritiku, ať předem si uvědomí, že taková kritika má lživou tendenci, jež nesnese světla pravdy.
V legiích jsem strávil plné 4 roky a to 2 léta u 2. pluku Jiřího z Poděbrad a 2 roky u 1. pluku jízdního Jana Jiskry z Brandýsa. Podle jména patrona říkali nám »Jiskráci«.
Pro pravdu jsme bojovali a pravda zvítězila a pravda vždy byť i na čas potlačena - slavně vítězí! Všichni naši velikáni ukazovali nám cestu pravdy a dějiny věků ji potvrdili a potvrdí ji i nám a našemu Osvoboditeli, našemu vůdci nezapomenutelnému, T. G. MASARYKOVI.
On jest a musí býti našim světlem, před nímž s hanbou se musí propadnouti stoupenci tmy.
Kdo pomáhal by tmě k vítězství, ať na jeho hlavu a jeho potomky padne všechna krev světové války, jež přinesla našemu národu svobodu, nejvzácnější poklad člověka, národa, státu!

17. Uvádím stručně něco ze života Jana Závladského, který píše:
»Mám sám svoje vzpomínky a je toho asi 80 tiskových archů, ale materiál nejde zpracovat, zvláště ne s mojí chromou rukou,, která při delším psaní umdlévá.
Rukoval jsem v roce 1915 snad v červnu, ale přesně se nemohu upamatovat. Přidělen jsem byl k 25. praporu polních myslivců na Špilberku v Brně. Na frontu jsem šel po prvé v červenci 1915 a po druhé v roce 1916. Nebyl jsem zajat, ale přeběhl jsem do Ruska začátkem září 1916. V zajetí jsem mnoho nezkusil, neboť jsem se hlásil hned na frontě přímo v ruském generálním štábu do legií. Byl jsem tam za 6 neděl zařazen.
Bojoval jsem na rakousko-ruské a německo-ruské frontě na Stochodě, u Zborova, pod Tarnopolem, u Poletaeva, je to Rusínský závod, Njaze - Petrovsk, Kusína, Utkinský závod, Tawatuj a přežil jsem mnoho jiných šarvátek.
Jak jsme si představovali svobodný stát?
Je velmi těžko a přece zase lehko Vám na to odpovědět. Byli jsme tehdy idealisty. Doufali jsme, že křivdy pobělohorské, jichž se páni na našem lidu napáchali, budou odčiněny.
Představovali jsme si, že každý podle zásluhy bude svobody ve státě užívat. Mysleli jsme si, že budeme moci nejen svobodně myslet, ale také svobodně mluvit. Viděli jsme v duchu staré rakouské generály a byrokraty stěhovat se z republiky - a zatím se jim zvyšuje pense. Mysleli jsme si, že lid se naučil milovat svoji vlast. Představovali jsme si, že půda, na které se náš člověk dře, bude náležet jemu a ne židům.
Doufali jsme, že naše menšiny v naší zemi nebudou muset žebrat o svoje bytí. Vůbec jsme si mysleli, že v našem státě české menšiny jsou nemožné.
Mysleli jsme si, že lid se učil z dějin a že svobody, námi tak těžce dobyté, si bude vážit a nebude kus po kuse dobrovolně dávati Němcům, byt byli spoluobčany. Představovali jsme si, jak krásně bude u nás na ulicích v Praze, Brně a jinde znít čeština a Němci že budou zakřiknuti.
Dodali jsme, že Čech Čechu bude vládcem spravedlivým.
Jest toho mnoho a my hleděli tehdy na svět očima idealisty.
Na příchod do rodné obce nezapomenu. Když jsme přejeli hranice republiky nikdo o nás ani nevěděl. Do Budějovic nám poslali naproti tajnou policii. Když jsme přijeli do Prahy, ani pes nezaštěkal. Nikdo ani nevěděl, že přijelo 100 zmrzačených legionářů. Ještě při přestupování v Brně vykázal vrátný na nádraží naše beznohé bratry z čekárny II. třídy, že prý je to pro pány důstojníky.
Ale moravské městečko zahladilo všechny tyto nepříznivé dojmy. Zde ukázalo se opět to naše moravské srdce. Do dnes vzpomínám a vždy budu vzpomínat, jak do rána naše chaloupka ověnčena byla chvojím a prapory. Nezapomenu nikdy přivítání občanů a dítek blučinských, které mně připravili v blučinské sokolovně. Tehdy i otrlé a otužilé vojenské srdce pod šedým kabátem prudce bilo a slzy radostí mluvily místo mně.
Přikládám Vám dvě malé episodky ze svého vojenského života. Jedna se týká mého a Hamerníkova útěku do Ruska. druhá mého boje u Tawatuje, odkud jsem si přinesl památku pro celý život.

Ostatek noci nezahmouřil jsem oka a hned ráno vyhledal jsem krajana Rud. Hamerníka a sdělil jsem mu svůj plán. Věděl jsem, že mu mohu věřit a že mne nezradí.
Ráno převzal jsem opět službu u telefonu. Byl jsem tak znaven, že po prvé ve službě jsem usnul. Spal jsem tak dlouho, až poručík Gärtler (takto Vídeňák nás Čechy nenávidějící) se mnou důkladně zatřepal. Viděl jsem, že je zle a jelikož mně již na ničem nezáleželo a věděl jsem, že budu krutě potrestán, nebyl jsem ani vůči němu mnoho zdvořilý.
Určil mně na 1 hodinu odpoledne k raportu k veliteli batalionu.
Avšak já byl jíž rozhodnut, že nepůjdu nikam, ale mlčel jsem jenom proto, abych nevzbudil podezření.
Netrpělivě čekal jsem až bude dvanáct. Svěřil jsem se jenom ještě jednomu hochovi ze 6. setniny s podotknutím, kdybych do 4 hodin odpoledne nepřišel, aby si vzal moje konservy a případně vše, co se mu bude z mých věcí líbit. Naobědval jsem se ještě naposled v Rakousku a aniž jsem šálek umyl, šel jsem k Rudovi. Byl právě u oběda a čekal mě. Nebylo potřeba mezi námi dlouhých řečí. Pravil jsem jenom: »Jdeš?« A on odpověděl: »Jak chceš«.
Více jsme nemluvili a já věděl, že tím okamžikem rozhodují nad jeho životem.
Řeka Boldůrka tekla v těch místech před zákopy, a jelikož Rakušané považovali toto místo za bezpečné, bylo dovoleno hochům se tam koupat.
Na tom založil jsem svůj plán.
Neřekli jsme nikomu nic, jenom s krajanem Janem Otavou jsme se rozloučili. Byl to dobrý hoch. Byl by s námi šel hned, ale bál se o osud svojí ženy. Hamerník bez mého vědomí, takřka proti své vlastní vůli vzal sebou ještě přítele Luňáčka, který svým důvtipem postřehl, co se chystá a již se nás nepustil. Já neměl zprvu ani ponětí o tom, že chce s námi.
Když jsem nabyl o tom jistoty, usedl jsem ještě s hochy na břehu říčky a pravil jsem »Hoši, můžete se ještě vrátit. Máme před sebou tři možnosti. Buď nás zabijí naši, nebo se utopíme v bahně anebo nás na druhé straně zabiji Čerkesi.«
Hamerník odpověděl: »Vše jedno, mají nás zabít zde nebo tam.«
Byl jsem spokojen a více jsme nemluvili. Ještě jsme si slíbili, že v případě, kdyby z nás byl někdo raněn a měl padnouti Rakušanům do rukou, že ho druzí buď zachrání, neb dorazí.
Brouzdali jsme se kus vodou a viděli naše kamarády z Měnína, jak se baví ve vodě. Když jsme se kus od nich vzdálili, já první položil jsem se do trávy. Než jsem se počal plazit k Rusům, poručil jsem jim, aby nelezli těsně za sebou, nýbrž pár kroků za sebou, ale v té samé linii, aby vůbec hlav nevystrkovali a ani nemluvili. Pozorovat a ukazovat cestu bylo mojí věcí.
Bylo nám plaziti se travou půl metru vysokou asi 200 kroků. Pak bylo ale hůře. Přišla voda. Tráva byla úplně zatopena vodou a hlavy přesto, že tělo bylo ve vodě, musely se držeti nad vodou.
Počkal jsem na svoje kamarády. »Hoši«, pravil jsem, »zde je to horší, držte i hlavy co možná ve vodě, jenom abyste mohli dýchat. Byl bych nerad, by nás rakouské dalekohledy zahlédly.«
Kraj byl rovný jako na stole, nikde stromů, jenom uprostřed byly asi dva keře. Plazil jsem se stále opatrně kupředu a jenom občas vynořil jsem hlavu, bych viděl, zda držím směr a nemám-li za sebou pronásledovatele.
Po delší námaze doplazili jsme se k prvnímu keři. Byl to náš první odpočinek. Pojednou hoši z ničeho nic vytáhli konservy a jako by byli v největším bezpečí, pustili se do jídla. Líbila se mně ta jejich bezstarostnost a humor, jímž si dodávali chuti, že prý Rusům konservu neponesou, ti prý mají jídla dost.
Mně samotnému připadalo to jako cvičení, jako zábava a maně přirovnával jsem to k dětství, kdy jako kluci pořádali jsme na našich lukách bitvy mezi Blučinou a Opatovicemi. Tak jsem si pod tím keřem vzpomněl na domov.
Ani mně nenapadlo, jaký osud by nás čekal, kdyby nás Rakušané shlédli. Rakouské baterie byly zde totiž na všechna místa zastřeleny.
Byl to nádherný pohled. Před námi ruská fronta, za námi rakouská, po straně říští Němci a my tak krásně odpočívali uprostřed. Tu chvíli byli jsme úplně svobodni, neboť nepatřili jsme nikomu, ani Rusům, ani Rakušanům.
Z přemýšleni byli jsme vyrušeni salvou granátů, které ruské baterky poslaly do rakouských zákopů. Střílely dosti dobře a rakouské zákopy, stavěny z drnu, lítaly v povětří.
»Jak jsem rád, že tam nejsem«, pravil Hamerník, »je to na našem místě.«
V tom vzneslo se nad námi německé letadlo a zakroužilo asi třikrát nad námi, ale bylo vysoko, nemohlo nás vidět, neboť naše špinavé šaty úplně splývaly s vodou.
»Hoši, nic platno, musíme dále«, pravil jsem. Vody bylo stále více a více. Seznal jsem, že celá louka je zatopená a že jistě asi dvakrát musíme přelézat klikaté rameno Boldůrky. Na štěstí bažin tam nebylo. Svůj notes, kde nesl sem důležité zprávy pro ruský štáb, nesl jsem v zubech, aby se ve vodě nepoškodil.
Byli jsme úplně promočeni. Drkotali jsme zuby, zima námi lomcovala a ještě daleko k ruským okopům. Ještě štěstí, že to slunéčko, ačkoliv byl začátek září, trochu se usmívalo a alespoň na hlavě nás hřálo.
Plazili jsme se již asi 2 hodiny, když přiblížili jsme se asi na 150 kroků před ruské okopy. Zde však k našemu překvapení byla tráva úplně pokosená. Nyní nastal okamžik, který vyžadoval největší energie.
Přeběhnout oněch 150 kroků. Oddychli jsme si, skrčili se vedle sebe a na můj povel vyskočili všichni tři a úprkem běželi k ruským okopům. Přiběhli. jsme k drátům. Oba hoši přeskočili. Já však jsa již tělesně i duševně vyčerpán, uvíznul jsem na nich.
»Rudo«, zvolal jsem, to bylo vše. Hamerník pochopil. Vrátiv se, pomohl mně na druhou stranu. Na druhé straně ruská okopy - prázdné. Dech se nám v prsou zatajil. Vzal jsem promočený kapesník do obou rukou a všichni tři běželi jsme úprkem k lesu, kde doufali jsme, že budou Rusové a při tom hlasitě volali jsme »Na zdar.«
V tom okamžiku vylezl z lesa statný junák, v jedné ruce pušku, v druhé kapesník a mával nám vstříc. Byl to Rus, byli jsme zachráněni.
S posledními silami doběhl jsem do lesa. Byl bych klesl k zemi, kdyby mně nebyl junák zadržel. Oddychl jsem na bratrské hrudi. Avšak vzpamatoval jsem se okamžitě a táhl jsem Rusy od kraje lesa dále.
Byl nejvyšší čas.
Rakušané, kteří nás zpozorovali, hodili nám několik salv granátů a šrapnelů, právě v ona místa, kde jsme přeběhli.
My však jsme byli už v zemljance velitele roty a ubírali se v bezpečí.
Zapadli jsme do lůna říše bílého cara. Pocit štěstí ovládl mně a první spokojený úsměv přeletěl mojí tvář opět po dlouhé době. Jak bude dále?
Opustil jsem armádu, ve které jsem byl nucen tolik duševně strádati, a začal jsem žít druhou epochu svého života v říši svých slovanských bratří.

Noc na 12. srpna roku 0000 byla dosti neklidná. O půl 12. hodině byl jsem opět probuzen a šel jsem na stráž, kde jsem zůstal do rána.
Večer spustil se deštík, velmi chladný, skoro bych řekl promíchaný sněhem, a teprve ráno na chvílí ustal. Byli jsme promočeni na kůži a ráno to na nás přimrzalo. Udělali jsme si za pahorkem ohníček, ohřívali se a vařili si čaj. Čekali jsme netrpělivě »směnu«. Konečně jsme se jí dočkali, a když kozáci ještě vyjeli na zvědy, vrátili jsme se na stanici.
Zdříml jsem si asi na 2 hodiny, když mně vzbudil kamarád, vesele se bavící se sestrami, které den předtím dojely na frontu za námi. Viděl jsem zase ty černé oči sestry Věry, tak smutně hledící na mne. Maně jsem se zachvěl a nabídl jsem se poručíkovi, že s ním půjdu se podívat na levou stranu na přední stráže. Chtěl jsem setřásti jakousi nikdy předtím necítěnou, tíhu ze své duše. Ani přítel, kráčející se mnou, nemohl mně z toho vytrhnout. Nechápal jsem sám sebe, zlobil jsem se sám na sebe a ani moje oblíbená papirosa nemohla mně vrátit můj obvyklý klid.
Sotva jsem přišel zpět, padlo v blízkosti několik ran a hned potom vedli kozáci špiona, který přes naše stráže postavené z Tatarů-Baškýrů dostal se až na 100 kroků ke stanicí.
Příštího dne velitel naší malé grupy poručík Novák, ponechávaje naši rotu k ochraně stanice, sám s druhými částmi dobyl náběhem další stanice. Avšak žel, velitel padl a naši, jsouce ohrožení v bocích a nemohouce počítati na pomoc, ustoupili zpět k nám.
Mladý padnuvši velitel byl nahrazen poručíkem Müllerem.
Když opuštěna byla zmíněná stanice před námi, stáhli »rudí« veškeré síly v počtu asi 2000 mužů a připravovali se k napadeni naší stanice.
Druhého dne 14. srpna popoledni byli jsme nemile vyrušeni. »Všechno ven!« Zněl krátký rozkaz. Ještě než, jsme vyskákali z vozů, rozlehla se prudká střelba a koule počaly nám hvízdat kolem uší.
»Přepadeni«, ozvalo se mezi námi. Každý v rychlostí bral pušku a patrony a jak byl bos a bez kabátu mžikem jeden muž za druhým probíhal cestou přes bahno, aby se podařilo zadržeti se všech stran řítícího se nepřítele.
Netrvalo ani 10 minut a vzplál boj, jakých málo jsem zažil. V rychlosti podařilo se nám ještě obsaditi lysý pahorek, oddělený od lesa menší roklí. Les byl již obsazen »rudými«.
Stěží zaujali jsme místa vykázaná nám poddůstojníkem Štikou, který velel našemu úseku. Nastala prudká palba. Boj na život a na smrt. Přes 2.000 říšských Němců, kteří byli vyzbrojeni mnoha kulomety a podporováni dvěma děly, útočilo na 180 českých dobrovolců, kteří byli skoro bez patron a měli jen jednu strojní pušku a asi 40 kozáků na krytí zad. Místy byli »rudí« od nás 20 kroků vzdáleni, a jsouce lesem kryti, pustili do nás pekelný oheň.
Štěstí, že nemohla jejich děla pro blízkost bojujících stran střílet. Situace se velmi zhoršila, když naše vlaky opustily stanici a nám docházely - patrony.
Rudým toho dne dle zpráv velel generál Kuzmánek. Bylo vidět plánovité postupování a slyšet německé povely, na které jsme my chladnokrevně odpovídali.
Strašlivě vyvinovala se situace na pahorku, kde nás stálo posledních 19 mužů předzborovské roty. Stojíce po ramena ve vysoké trávě, nemohli jsme se krýti, dávali jsme Němcům cíl ukazujíce celé tělo. Majíce málo patron, stříleli jsme jenom na jistý cíl Nad to byli jsme ještě ze dvou stran z boku napadáni, neboť náš pahorek byl pošinut až k lesu. Bitva pokračovala se vší zuřivostí. Stoje vyhledával se cíl.
Kamarádi zprava a zleva druh vedle druha klesali, ten bez hlesu mrtev, ten s výkřikem raněn.
Již jen sem tam rána se ozvala z našeho pahorku a Němci se všech stran spustili do zbylých asi 6 mužů prudkou palbu, majíce v úmyslu nepohodlný pahorek umlčeti, prolomit střed a rozrazit tak naší frontu.
Naděje na pomoc nebyla.
Toto místo a tuto chvíli uznali Němci za vhodnou k útoku a s hlasitým: »Hurá!«, které se hrozivě rozléhalo lesem, vrhli se na náš střed.
Avšak z nejhoršího okamžiku pomohly nám naše bomby, které byly jistou rukou házeny do příkopu, přes který se Němci brali. Celé řady nepřátel porážely a zbytek dostavší se na druhou stranu, než se ze svého překvapení vzpamatoval, byl našimi hrozně účinkujícími bodly zničen. Kdo přešel neb se přiblížil rokli byl mrtvolou.
Pozoroval jsem, že ačkoliv se Němci zarazili, přece dlouho tento nerovný boj nevydržíme, neboť už i u mne, který jsem nosil nejvíce patron (nosil jsem kabelu, pro kterou mně přezdívali »myškář«, plnou patron a bomb) měl jsem ve své tašce už jenom 1 bombu a asi 40 patron.
Získávaje času zaražením Němců, nabil jsem rychle pušku, hledaje jistý cíl za silným dubem přede mnou, odkud celé houfy ocelových vos bzučely mně kolem hlavy.
Nasadil jsem pušku k líci - v tom slyš - na našem pravém křídle hurá, hurá, hurá - v tom ucítil jsem prudkou ránu na pravé ruce. Puška vypadla mně z ruky. Ještě jsem zvolal na opodál v trávě klečícího poručíka: »Bratře Tomečku, už ji mám« a klesl jsem k zemi. Jenom okamžitá mdloba zabránila tomu, že nehodil jsem ještě pod sebe bombu, bych nepadl do rukou nepřítele.
Marně ještě v mrákotách snažil jsem se rukou zakrýti ránu. Krev z rány šplíchala, neboř koule přerazila tepnu a já ztratil vědomí.

18. Závladský Julius sloužil u 2. pěš. pluku.

19. František Žák nastoupil na začátku války službu u 24. zeměbr. pluku ve Vídni. Rakouská vojna se mu vůbec nelíbila a tak »prošvindloval« celý rok. Do pole jel až s 12. pochodovým praporem. Když přijeli do Lvova, tak si umínil, že dále nepůjde. Když vystupovali z vagónu, tak zůstal ležet. Dali k němu stráž desátníka Havlíka (t. č. nadučitele v Bračicích). Ten jej prosil a říkal mu: »Franto, vstaň, oni nám utečou!« Avšak Žák klidně odvětil: »Na to já čekám!« Našli je potom za 2 dny : v Kribavicích za Lvovem. Zde onemocněl silnou úplavicí, avšak dlouho se netěšil volnosti. Za pár dní měla úplavici většina mužstva. Doktor prohlásil, že to není žádná nemoc a vyhnal je ze stodol.
Počátkem srpna 1915 Rusové rychle ustupovali a náš Žák musel ve dne v noci za nimi. To jej namíchlo a umínil si, že uteče. V noci za nejrychlejšího pochodu vyžádal si od desátníka povolení na stranu. Žádný se tornu nedivil, neboť ještě mnozí trpěli úplavicí. Zůstal hezky pozadu a místo za plukem šel k nejblížší budově. Byl to rozbitý větrný mlýn. Lehl si a spal až do rána, kdy jej probudily nějaké hlasy. Kdosi se táže: »Chlapci, kdo jste od Brna?« Tu se přihlásí Žák. Druhý se představí jako Solnička z Nosislavě (nyní major rus. legií!) Počali společně hledat pluk a našli jej za 15 dní u Rovna. Žák se šel prvně hlásiti ke kuchyni. Šikovatel povídá: »Chlape, co tady chceš, od které jsi kumpanie?« Žák vysvětluje, že má hlad, je od 6. kumpanie, je nemocný na úplavici, zůstal vzadu a pluk mu utekl. Šikovatel zakroutí očima a povídá: »Ty troubo, proč sem lezeš v největší boje a konečně tady máš »löhnung«, najez se a v noci půjdeš ke své kumpanii. Pomůžeš nám nésti mináž!«
Kompanii hledali až do rána. Všude bylo plno mrtvol. Když přišel do zákopů, kamarádi Češi na něj volali: »Ty zbabělče, my se budeme dřít za tebe a ty se flákáš vzadu!« Toto Františka Žáka velice »namíchlo«.
Za chvíli volá fäbnrich: »Kdo se hlásí dobrovolně pro bednu patronů!« Ihned se hlásí Žák. Fähnrich se táže, zda je ženat, či svoboden. Po zjištění domlouvá mu, aby nechodil. Zatím zjistí, že fäbnrich je sice Žid, ale cítí česky. Šťastně patrony přinese a zachrání si tak reputaci.
Čtvrtého dne ustoupili až ke Kumanovu a tam vlezl Žák do sklepa, kde byl zajat dne 17. září 1915. Dostal se do Dárnice do tábora, odtud do Varvarapolu a konečně přišel jako obuvník do Moskvy. Za rok se dostal do Nižního Novgorodu. R. 1911 v červenci dal se zapsati do legií a byl přidělen k 6. pl. Hanáckému do Borispole. Po výcviku byl přidělen k jízdní sanitě do Jagotiny a Barišovky.
Při odchodu z Ukrajiny byl přidělen opět ke svému pluku a dostal se do bojů s říšskými Němci u Bachmače, kde byl dne 10. března 1918 raněn. Byl odvezen do nemocnice do Kurska. Časem přišel do nemocnice ve Voroneži, Samaře, Omsku, Irkutsku a ve Vladivostoku. V únoru 1919 odjel lodí »Madras« jako invalida do vlasti. Ještě v Praze byl jeden a půl roku v nemocnící.

* * *

	+ Rudolf Šupka hospodářský adjunkt

V italské domobraně byl Rudolf Šupka, který nastoupil vojenskou službu v květnu 1918 jako l8letý u 99. p1uku. Koncem října 1918 upadl na italské frontě do zajetí. 5. dubna 1919 přijel s 35. praporem italských legionářů do Něm. Brodu. Pak byl celý prapor poslán na Slovensko, kdež byl do konce roku 1920. Přinesl si z vojny tuberkulosu, které v roce 1927 podlehl. Byl hospodářským adjunktem v Jalovisku.
Také v čs. vojsku v Itálii sloužil Jan Jedlička, Antonín Hanuška, Viktor Kratochvil a František Jedonek.

Hájek Jan píše:
»V době mobilisace nastoupil jsem vojenskou službu začátkem srpna 1914 u 24. zeměbr. pluku ve Vídni a 15. srpna odejel jsem do pole.
Jelikož již jako odvedenec v roce 1908 udělal jsem si »kaňku« u slavné rakouské armády, ježto prý jsem jaksi potichu přísahal, byl jsem nucen též na počátku války přísahati zvláště pod dohledem důstojníka a vojáka s bodákem. Z toho důvodu byla mně po celou dobu věnována obzvláštní pozornost od představených, kteří byli sami Němci, tak jako celý 24. pluk, u něhož jsem sloužil
Umínil jsem si, že nebudu čekati na výsledek mně tak projevované pozornosti a podívám se raději zavčas na druhou stranu. To jsem provedl 7. března 1915 v Karpatech. Byl jsem totiž vyslán velitelem setniny, abych se šel podívati na kopec, kterak postupuje všeobecný útok. Velitel sám byl dobře zakopaný v díře pod kopcem. Měl jsem mu přinésti zprávu. Využi1 jsem této příležitosti a šel jsem až k ruské přední stráži, se kterou jsme si srdečně potřásli pravicemi a ubíral jsem se vesele do matušky Rosie.
V zajetí jsem byl v Saratovské gubernii na velkostatku knížete Ustinova. Dobrého jsem tam mnoho neužil, ale zlého dosytosti.
Počátkem roku 1917 podařilo se mně utéci do Nikolajvska, kde jsem se u vojenského velitele hlásil o povolení k odjezdu do Kyjeva k české armádě. Výsledek mé prosby byl ten, že pan vojenský náčelník zavolal dva vojáky a nechal mě zavřít. Jelikož ale moji průvodci již hodně sympatisovali s bolševismem, nechali mě po cestě utéci a já po dlouhých útrapách, o nichž se zde nechci rozepisovati, dostal jsem se do Tockých vojenských lágrů na Taškentské dráze.
Asi za 3 týdny po mém příchodu zavítali k nám dva srbští důstojníci a nabádali vojáky srbské národnosti ke vstupu do jejich armády. Z těchto se sice nepřihlásil nikdo, ale nás Čechů se přihlásilo 8, ovšem s tou podmínkou, že jakmile se setkáme v Rusku s naší českou armádou, ihned k ní přejdeme, nebo odjedeme-li s bratry Srby na soluňskou frontu přes Archangelsk, pak bylo stanoveno, že budeme v Marseili vyloděni a zůstanem u našich ve Francii.
Tak jsem se dostal do srbské armády, ve které jsem sloužil až do počátku března 1918, kdy jsem přestoupil v Samaře k našim částem a byl jsem přidělen 5. pluku T. G. Masaryka.
Život v srbské armádě byl trudný, ač se s námi Čechy zacházelo vždy s jakýmsi ohledem. Vůči srbským dobrovolcům postupovalo se ze strany důstojníků tvrdě - vojácky. Proto Srbové skoro zbožňovali důstojníky Čechy, kteří s nima zacházeli více jako s bratry než jako s vojáky.
Odešel jsem od nich v Kinelu (stanice, kde se rozchází trať na Sibiř a do Asie) a více jsme se neviděli. Onen prapor byl totiž poslán přes Archangelsk, kdežto my jsme jeli na Vladivostok. V Kazani byli však Srbové odzbrojeni a internováni v táboře. Když však naši po vystoupení přiblížili se ke Kazani, podařilo se těmto utéci, spojiti se s námi a byvše ozbrojeni, útočili s Čechy společně na město s takovým tempem, že se nepodařilo nepříteli ani utéci.
Jak již řečeno, byl jsem přidělen pátému pluku, který jel jako první na východ. Po dlouhé jízdě přes amurskou poušť, trvající 6 týdnů, dorazili jsme do Vladivostoku koncem dubna 1918. Za námi přijel ještě osmý pluk a část sedmého pluku. Všichni jsme toužebně očekávali, kdy přijede poslední naše část a odvezou nás konečně lodě spojenců do Francie.
Osud tornu však chtěl jinak. Místo do Francie byli jsme nuceni vzíti město do svých rukou a obrátiti se na pomoc západně stojícím částem. Po vzetí Vladivostoku nastaly kruté boje o Nikolsk Usurijský, Evgeněvku, Spaskoje atd.
Konečně bylo mezi spojenci umluveno, abychom odjeli přes Mandžurii do Sibiře a naši frontu že převezmou Japonci. Odejel tedy nejdříve sedmý a osmý pluk a náš pluk měl držeti frontu až do vystřídání Japonci. Předpokládalo se totiž, že se tak stane během několika dnů. Ve skutečností se to však protáhlo na 4 neděle. V této době jsem poznal, co dovede udělati takové maličké zvířátko jako je komár. Ani l0krát silnější nepřítel nás tak neničil jako tato zvířátka, jichž tam byly miliardy a která nás nenechala po celou tu dobu ani jedinou noc trochu se vyspati.
Konečně jsme se však slíbených Japončíků přece dočkali. Bylo to většinou svěží mladé mužstvo a mělo veškeru výzbroj zbrusu novou. Vojáčkové malí, jako by je zastřihl, krmeni většinou rýží, ale v boji znamenití. Do útoku brali si pouze pušku a náboje, nikoliv tornistru, jako rak. voják, který pod její tíhou sotva nohama pletl. Vzpomínám si na příhodu, při které jsem poznal jejich vojenskou disciplinu.
Bylo to ve vesnici bezprostředně za frontou. Nepřátelské obrněné vlaky stály na trati a pálily neustále do vesnice, ve které se řadily japonské roty k odchodu do zákopů. Ačkoliv granáty padaly skoro vedle nich a vojsko bylo této podívané dosud nezvyklé, přece šlo vše v nejlepším pořádku. Tu jeden granát vletěl přímo do středu ve čtyřstupu stojící roty. Hned bylo několik mrtvých a raněných a kolona povážlivě zakolísala. Velící důstojník, postřehnuv situaci, zavelel do pozoru a okamžitě celá rota stála v nejlepším pořádku, aniž by kdo dbal sténání raněných nebo trhajících se granátů. Na další povel rota odešla a potom teprve vykonala svoji práci sanita.
Po předání východní fronty Japoncům, odejeli jsme přes Mandžurii na uralskou frontu. Byl to kousek cesty několik tisíc kilometrů, který jsme v několika dnech s tou největší rychlostí projeli. Na této frontě zůstal náš pluk do konce ledna l919, kdy byla celá naše armáda stažena s fronty a přikázána jí ochrana sibiřské Magistrály.
V této době zahnízdila se ve vojsku nemoc, kterou bych mohl nazvat »Touhou po domově« (nostalgie).
Následkem toho a následkem úplné duševní vyčerpanosti většiny mužstva staly se některé případy, jež se státi neměly a jež jsou do dnešního dne naší veřejností všelijak posuzovány.
Nechci někoho odsuzovati ani omlouvati, ale vina byla jak nahoře, tak i dole. Připouštím, že naše vojenské vedení v této době mělo ty nejlepší úmysly, ale zapomnělo vzíti v úvahu psychologii unaveného a po domově toužícího vojáka. Měli si připamatovati, že z těchto starých otrlých vojáků nedají se obratem ruky nadělati rekruti a že tito vojáci, ovládaní dobrovolnou disciplinou, dovedou dělati divy, ale pod přísnějším vojenským komandem přestávají býti vojáky vůbec. Na druhé straně mužstvo, které tak dlouho vydrželo a věřilo, mohlo to ještě vydržeti těch zbývajících pár měsíců.
Konečně v polovici dubna 1920 přišla vytoužená doba a my sedli na loď »Ameriku« a odjeli domů.
Doma se nám možná mnohé nezamlouvalo, ale musíme si připomenouti, že na světě není nic dokonalého a tak i ta naše republika má své chyby. Přesto chceme a budeme pro ni pracovati po celý svůj život.«