Blučinský les a louky připadly k Blučině od rajhradskébo kláštera okolo r. 1560, jak dokazuje historický popis Volného, pak některé zachované zápisky a také se v tom smyslu vyjádřil opat Viktor Šlosar (1832—1854), když podal Blučině na její žádost vyjádření, týkající se lesa, že asi před třemi sty lety odprodal rajhradský klášter Blučině velký díl lesa a luk, které sahaly až po Blučinu. To potvrzují také tyto okolnosti: Za dob husitských válek v XV. st. vydržoval rajhradský klášter po mnoho let mnoho uprchlíků; zadlužil se tím tak, že musel r. 1436 dvůr v Ořechovicích prodati za 14 hřiven a 2 hřivny úroků a od kolegiální kapituly brněnské vypůjčil si 40 hřiven na 10% úroků. R. 1469 Matyáš, král uherský, odňal klášteru statek Domašovský a zastavil jej městu Brnu s tou výminkou‘, že si jej může klášter za 2000 dukátů zase vyplatiti, což se také r. 1499 stalo. Roku 1527 byl klášter tlupou pikartských lupičů vydrancován. V letech 1543 až 1549 klášter dvakrát vyhořel a r. 1557 byl uherskými vojáky z Němec domů se vracejícími vydrancován.

Do tohoto času, právě po takových neblahých pohromách, spadá ono přenechání lesa a luk Blučině. A. není také divu, chtěl-li se klášter udržeti, že musel ze svého jmění značnou část odprodati. Za jakou cenu klášter onen les a louky Blučině přenechal, o tom není žádných dokladů, ale vypráví se pověst, že za něj Blučina zaplatila klášteru 3 tuny zlata. Je však velice záhadná otázka, kde Blučina tolik zlata vzala; že by je byla Blučina zahospodařila, anebo snad jednotlivci složili, o tom nemůže býti ani řeči, obzvlášť za těch rozervaných časů a poměrů, kdy nebyl nikdo vlastníkem nějakého majetku. To by bylo možno jen tehdy, kdyby byli Blučinští našli nějaký poklad. Snad zaplatili za les tři funty zlata, z čehož se neznalostí významu slova tuna odvodila tato pověst; ostatně je a zůstane věc záhadnou.

Co se lesa týká, byl vysoký a mnohá léta nedotknutý, neboť tenkráte bylo lesů nad potřebu. Dříví bylo ohromné množství a obrovské kmeny rozpadávaly se věkem. Všecko rostlo a hynulo samo sebou. Zvěř všeho druhu volně se v něm pohybovala, nacházejíc dosti pohodlí a bezpečnosti a to tím více, jelikož les byl spojen s lesy okolními. Rovněž veliké množství divokých hus, kachen a vodního ptactva všeho druhu plulo na hlubokých jezerech a tůních lesních a lučních, z nichž voda nikdy nevysýchala, občas přeletujíce ve velkých hejnech do měnínského rybníka a zase nazpět.

V takovém stavu se nacházel les v době, kdy připadl Blučině a potrval tak asi po dvě století, neboť ve švédské válce - r. 1645 a později - kterou byla celá Morava popleněna, mnoho lidu zahynulo. A potom ještě přišel na Moravu mor, v kterém ještě přes polovic pozůstalého lidu vymřelo. Roku 1663 přišli na Moravu Turci a Tataři, a to i do našeho okolí, i do Blučiny, kteří nejen drancovali, ale také obecný lid bez milosti ubíjeli a tím lidnatost beztoho již malou ještě více ztenčili a dlouhá léta trvalo, než se krajina naše opět poněkud zalidnila. A tu se dá předpokládati že po mnohá léta les stál docela nedotknutý, neboť tu nepatrnou potřebu dříví nacházel lid na blízku v kopcích, které byly tenkráte pusty a dosti zalesněny. V těch pak krutých švédských a tatarských válkách nacházel lid úkrytu hlavně v lese, v němžto byly neproniknutelné houštiny, nedostupné bařiny a rozličné brlohy a sluje, dílem přirozeně povstalé, dílem k tomu účelu zbudované. Byly to strašné doby pro lid venkovský, neboť nikdo nebyl jist svým životem, ani majetkem před krutými nepřáteli, jichž příchod oznamovala ohnivá oblaka za nocí a sloupy kouře za dne, kteří lid bez. milosti zabíjeli, majetek pobrali, osady zapálili a všecko zpustošili. Tak se mstili králi neb císaři a lid to odnášel na svých bedrech. A když ustrašený lid v lese ukrytý ochranu hledal, i tam se nepřítel z části odvažoval, vyvolávaje odtud lid obyčejnými jmény k návratu. Volal, že již nepřítel odešel, aby se tedy domů navrátili. Uposlechl-li kdo jejich voláni, brzy poznal svůj velký omyl; byl chycen, všelijak mučen a o život připraven. Ženám činěno násilí, a ještě je tito tyrané často uvázali koňům k ohonu, načež s nimi dotud kvapem jezdili, až je k smrti uštvali.

A les náš byl našim předkům útočištěm za každé války.
Dlužno zde podotknouti, že mezi Švédy bylo též mnoho Čechů-emigrantů, kteří se k nim přidali proto, že se nadáli, že Švédové jim vymohou trvalý návrat do vlasti. Tito se proto ke Švédům přidali, aby bezpráví od Ferdinanda IL na nich páchané odčinili, tak se na něm pomstili a návrat do vlasti sobě vybojovali. Bohužel odnesl, to lid!

Co se po1ohy lesa a luk týče, byla tenkráte poloha celkem o mnoho nižší a půda nebyla tak rovná jak je za našich časů; místy byly značné naplaveniny, místy veliké bařiny a tu a tam byla půda pokryta jezírky, z nichž některá měla hloubku menších řek a tato jezírka nejsou dosud docela zaplavena. Dělo se to tím, že voda na jaře a v čas mokra z řeky Svratky či Švarcavy (ovšem ze staré Švarcavy) hnala se na mnoha místech od rajhradského kláštera dolů až k Vojkovským hranicím velkými proudy přes les přímo k Blučině; místy jí překážely v toku buď mohutné, buď nakupené, neb zhusta povalené, lesní stromy, houštiny, vyvýšeniny a různé podobné překážky, tu ji odrážely, tam zase srážely, jinde zase volnější místo a prázdné prostory tok její podporovaly.
Také Cézava se rozlévala z luk přes celý les až k vojkovským hranicím a až k samým Opatovicím; tím povstala dosti hluboká jezírka, naplaveniny, bařiny a vůbec nerovnost půdy.

Než připadly les a louky k Blučině, tvořila hranice blučinské po severozápadní straně výhradně Cézava a les sahal jižním krajem až k ní a dílem po cestu k Židlochovicům, která ovšem tenkrát ležela níže než nynější silnice. Na východní straně sahal les až po dnešní silnici k Opatovicům. Nebyl však tento lesní kraj pravidelný jako dnes Líchy vidíme, nýbrž byl místy méně a místy zase více do luk vklíněn. A tak rostl les skoro beze změny, až byl rozdělen a přidě1en jednotlivým usedlostem. Potom užíval ho už každý majitel dle své vůle a dle svých potřeb, jež byly tenkráte nepatrné.

To se stalo za císařovny Marie Terezie na základě patentu z r. 1768. Jistě přes století se na něm mnoho nezměnilo; sotva se dvakráte přesekal.
Les byl silný, mohutné duby stály skoro u sebe, štípavé dříví se neřezalo, nýbrž přesekávalo, a i nejsilnější duby se utínaly nad zemí. Chudobný lid si nejdříve dle libosti a potřeby chodil na dříví a na trávu, aniž se mu v tom překáželo. Vepřový dobytek se tam pohodlně pásl na žaludech přes léto až do zimy, a to bez obavy nějaké ztráty, čí krádeže. Tento stav pasení potrval až do roku 1840. I Vojkovští v něm pásali. Žádný soused blučinský by tenkráte nebyl tušil ani věřil, že by se kdy tento les vysekal a přežil. Nastal rok 1848, v němž vyměřena a vyryta přes les nová Švarcava.

Také sluší při této příležitosti uvésti, jaký názOr měli součastníci v Blučině s obecním představeným Matějem Nebovodským v čele, na regulaci Švarcavy v r. 1848.
V době největších nepokojů r. 1848 byla nařízena regulace Švarcavy od Maloměřic přes Brno, Rajhrad a blučinský sousedský les k Vojkovicům. Této regulaci se Blučinští všemožně bránili, poněvadž dle projektu měla zničiti kus lesa a pozemek na nové řečiště potřebný měl býti lacino vykoupen. Navrhovali totiž ponechání starého řečiště a pouze žádali jeho rozšíření, aby zůstal les v celosti. Obec u žádného úřadu nepochodila. Místodržitel o svatém Havle, nevěda si s nezaměstnanými lidem v okolí Brna rady, poslal jej káceti blučinský 1es pro nové řečiště Švarcavy. Právě toho dne slavili v Blučině císařské hody. Sešlo se tolik lidu, že celá potřebná plocha ve dvou dnech byla vysekána a ihned se počalo s rytím. Líd měl práci a chleba, bouře utichly a práce rychle pokračovala. Co se předkům nelíbilo, tornu jsme my dnes rádi.

Po vyrytí nového řečiště nastalo mýcení lesa, který až po tu dobu byl netknutý. Napřed se kácel na místech přístupných, později však kdekoliv. Nejvíce se kopalo v letech 1810-1830, kdy nastalo přemrštěné stoupání daní, rychlé vzrůstání obyvatelstva a všeobecný hospodářský úpadek. Také se počalo pociťovati, že dříví roste pomalu, neboť odvodněním přestalo zároveň jeho hnojeni a dílem také nerozumným hospodářstvím les slábl; v kácení se stále pokračovalo, aby se z něho docílilo většího výnosu. Roku 1880 bylo kácení úřadem zakázáno. Dovoleno bylo kácet jen na zvláštní povolení. Následkem toho kácení asi na 10 let docela přestalo, pak se však u příslušných úřadů žádalo o povolení znovu. Úřad lesní kácení povoloval a kácelo se znovu dále.

Po roce 1848 vidíme, že les byl majetkem jednak jednotlivců, jednak obecním. Pověřen byl společnou správou, již nejdříve obstarávali dva hajní, později obecní lesník a jemu k ruce dán opět hajný a polní hlídač. Povinností těchto hajných čili hlídačů lesa sousedského a obecního bylo každý den les řádně obejíti. Když nemohou jíti oba, ať jde aspoň jeden. Když by nějakého člověka viděli, domácího nebo cizího, představenému hned to ohlásí. Kdyby však cizího člověka neznali, něco mu do zástavy vezmou. Dále mají bdíti, aby každá cesta lesem byla řádná a ve svém místě a aby na to pilně opatrní byli, aby na mostech prolomením mostu neštěstí se nestalo. Hned, jestliže by se co dalo opravit, mají to starostovi ohlásiti. Služby od sv. Jiřího až zase do té doby každý obdrží za 14 zlatých. V roce 1864 byli hajnými František Borovička a Jakub Otava. Hájenství v těchto dobách bylo spojeno s nebezpečenstvím; dokazuje to případ hajného Josefa Otavy z čís. 163. Byl hajným ve službách arcivévody Albrechta. V těchto dobách bylo v Blučině i v okolí mnoho pytláků. 28. dubna před osmou hodinou šel Otava do kostela. V tu chvíli vystřelili v kopcích pytláci a kterýsi jejich společník nadhodil hajnému, že jde do kostela a v kopcích se střílí; k tornu poznamenal, že by se to mělo udati, což vše byla leč.
Otava se ihned vrátil, vzal doma . rychle pušku a šel do kopců. Došel pouze na pole, jemuž se říká Šufary a tam se ta tragedie odehrála. Kterak se to stalo, ví se od jakéhosi Fialy z Měnina, který právě šel po silnici do Židlochovic. Vypravoval, že v kopcích padla rána, ohlédl se v tu stranu a viděl klesajícího člověka a druhého, kterak k němu běží. Tahali se o Otavovu pušku, pří čemž Otava, ježto byl již do hlavy raněn, brzy podlehl. Fiala jasně slyšel, jak volal „Kdo dobrý, pomoz!“ Ozvaly se ještě dva výstřely a nastal klid. Mužové odešli.

Měnínský Fiala neříkal v Blučině ničeho, až u četníků v Židlochovicích vše udal. Když tito přijeli do Blučiny, ještě se o vraždě nevědělo. Potom teprve našli mrtvého Otavu pod mezí.
Podezření padlo ihned na pytláky Jana Šilera Z čís. 164 a Antonína Nesvadbu z čís. 217. Když přivedli oba k mrtvole hajného, tázali se četníci Šilera, zda toho muže zná. On však pravil, že ne. Tím se podezření potvrdilo. Potom nastalo vyšetřování a soudy, což trvalo plná dvě léta. Šiler byl odsouzen na 20 let do těžkého žaláře, v němž za 18 let zemřel. Nesvadba, který se nepřiznal a přímých důkazů nebylo, byl osvobozen. Šíler byl totiž usvědčen tím, že u něho našli zakrvácené šaty a pušku.

Po Otavovi zbyly tři děti, z nichž nejstaršímu byly 3 roky. Každé dítě obdrželo od arcivévody 50 zl. a vdově po Otavovi ponechána celá služba 34 zl. měsíčně do provdáni aneb úmrtí. Otava byl narozený kolem roku 1830.
Když pak nejmladší z děti, František, vyrostl, volával ho Nesvadba k sobě a říkával: „Tebe je mně, chlapče líto. Smrtí tvého otce jsem byl vinen já. Šiler mně vždycky říkal, abych tvého otce zastřelil. Napřed jsem nechtěl, ale pak jsem mu to slíbil s tou podmínkou, že když ho první ranou nezastřelím, že jej musí dorazit. Tak se také stalo. Po první ráně, kterou jsem vystřelil, byl tvůj otec jenom do hlavy raněn. Druhé dvě rány vystřelil Šiler z vlastni Otavovy pušky. Jedna rána šla do prsou a druhá do spodní částí břicha; obě byly smrtelné“.

Aby se pověst obce napravila, bylo vypsáno místo myslivce při blučinském lese. V březnu 1864 hlásí se do obce Mikuláš Müller z Klasova v Plzeňském kraji v Čechách, zkoušený myslivec, za obecního lesníka a polního strážného. Celá obec je s tím srozuměna, aby se pan Mikuláš Müller co obecní lesník a polní strážný přijal, avšak aby také tyto své povinnosti náležitě konal, začež on od obce ročně svobodné obydli a tří sáhy dříví obdrží, pak na penězích dvacet zlatých, které peníze se vždy měsíčně budou platiti. Tento myslivec byl přijat na čas, kdyby se jedné neb druhé straně nelíbilo, mohla dáti čtvrtroční výpověď. Sdělilo se mu, že se přijímá jen na domovský list a vždy co cizinec bude považován. Naproti tornu se zavázal Mikuláš Müller, že bude na les a pole svědomitě dohlížeti a všecky tyto povinnosti náležitě plniti; též přistoupil na to, že jen na domovský list jest zde přijat. Též se spokojil co svobodný člověk s obydlím, které mu obec dala. Kde to obydlí bylo, nikde se nepraví, avšak do nedávna se říkalo číslu 53 také „Na myslivně“, „Na pastoušce“ a tam asi jeho obydlí bylo. Po ujednání dohody s myslivcem počali jednotlivci tento čin obecního úřadu ostře kritisovati a jeviti obavu. aby obecní pokladna platem 240 zl. pro obecního myslivce nebyla přetížena a odůvodňovali to tím, že obec nemá již tolik lesa, aby vlastního myslivce vydržovala, nýbrž je zapotřebí, aby jednotlivci také byli nápomocni. Starosta a celý výbor i s několika důvěrníky se po dobrém uvážení vyjádřili v ten smysl, že myslivec už je přijat na obci a že myslivec jest v obci potřebný. Stávalo se totiž, že domácí hajní, kteří ovšem za malou mzdu sloužili, tuto službu dobře nemohli zastávati. Škodař buď byl příbuzný nebo dobrý známý a proto často přísnost odpadla, čímž každý jednotlivec velikou škodu v lese utrpěl. Počítalo se s tím, že když cizí myslivec bude v lese, nebude ohled na nikoho bráti a bude s to, aby zamezil zlé pověsti, která se o obci pro pytláctví roznášela. Všichni obyvatelé se vynasnaží jej v tom podporovati.
Pokud se však platu týče, bylo dohodnuto, že neutrpí obecní pokladna škody; v obci jest přes 130 majetníků lesa; z těch dá každý za hájení lesa do obecní pokladny 20 krejcarů, což vynese asi 26 zl. Za hlídání svobodných polí se již od r. 1860 platí 10 kr. do obce, z čehož jsou placeni hlídači, ba ještě zbude; vybéře se až 150 zl. Nájemník myslivosti zaplatí obci za zna1ství 70 zla a obec nosislavská rovněž za znalství 70 zl. Myslivcovi se musí dáti ku pomoci hajný a polní hlídač, z nichž první obdrží 20 zl. a druhý za hlídání povšechných polí 80 zl Myslivec obdrží 240 zl. Chybí 24 zl. které obec snadno může zaplatiti za hlídání obecního lesa a polí. Vždyť dříve již hajným se platilo 28 zl. V ceně 24 zl. obdrží myslivec byt a 3 sáhy dříví, takže obec nedoplatí ničeho.
Dobrý diplomat a obecní hospodář byl starosta Josef Gold i jeho radní Ondřej Ježek a Jan Demal; rovněž výboři Tomáš Walter, Jan Floder, Jakob Studený, J. Rokyta a Václav Klimeš.

Dne 29. února 1852 hajný Fabián Tukáč si stěžoval, že Jakub Otava z Blučiny za pomoci Antonína Nesvadby v obecním lese vysekal 17 kmenů, z nichž některé leží, některé jíž jsou odvezeny.
Při výslechu Antonína Nesvadby se ukázalo, že on to vykonal na poručení Otavovo, u něhož nádeníkem byl, a tedy jsou stejně vinní. Že při tomto přečinu z. většího dílu jsou usvědčení, činí obecní úřad výrok o vině dle § 119,120 a 111 obecního zákona a odsuzuje je k pokutě 10 zl. ve stříbře. Poněvadž se k celé škodě neznají, tedy se trest zmírňuje na 2 zl. 30 kr,, kterýžto obnos se musí položiti do osmi dní. Sáčí obdrží 1 zl. 10 kr. za zmařený čas při odhadování škody, Otava nakácené dříví musí dovézti obci. Trest přijali.

V lednu 1865 v obojím obecním lese nalezlo se 43 výstavků, které se odprodaly dle rady obecního výboru ve veřejné dražbě. Utržilo se za ně 69 zl 20 gr. Zároveň konána snižující dražba na vožení deputátního a obecního dříví ze seku. Vožení převzato za 50 kr. sáh. Počátek vožení se veřejně ohlásil bubnem a kdo chtěl, mohl voziti za onu cenu.
Jelikož chodil na dřevo a na trávu do lesa kdekdo bylo v obci usneseno v r. 1852, že každý, komu se udělí dovolení ke sbírání trávy, devět dní musí pracovati při obci v jakékoliv práci. Kdo však má dovolení na dříví, musí 12 dní pracovati obci. Kdo dostal povolení ke sbírání dříví, smí na ně jíti toliko jeden z domu dvakrát za týden a to v úterý a v sobotu. V jiné dny se nesmí vkročiti do lesa. Dříví se smí toliko sbírati, nikoliv však sekati. Kdo dostane povolení buď na trávu, buď na dříví, obdrží od obce plechový znak. Na trávu žlutý, na dříví bílý; bez znaků žádný nesmí do lesa vstoupiti. Kdyby někdo svůj znak ztratil, pozbude práva buď na dříví nebo na trávu. Hajnými se přísně ukládá za povinnost, aby nikoho jiného do lesa nepustili, kromě toho, kdo se vykáže znakem. Nejvíce však musí na to hajní hleděti, aby žádný z usedlých sousedů, kteří mají svůj les, nechodili na trávu anebo dokonce na dříví. Kdyby tak činili, velice by ukřivdili těm, kdož za to pracovati musí. Naproti tomu se každý zavazuje, aby tenkráte, když od ouřadů k práci vyzván bude, hned šel do ni, jí neodkládal, sice by tím ztratil své právo. .

Právo trávu žíti v obecním lese uděleno:
Aug. Hrubému, Mart. Schilerovi, Jos. Böhmovi, Vavř. Sklenářovi, Václ. Böhmovi, Ondřeji Richtrovi, Jos. Schilerovi č. 16.2, Jek. Böhmovi, Frant. Leroyi, Bernard. Hanáčkovi, Václ. Brabcovi, Jak. Kopřivovi a Karlu Čermákovi.
Na dříví smělí choditi:
Anna Veselá, vdova. Holánková, Marie Čermáková č. 31, Marie Ehrerbergrová, vdova Martinová, Magdaléna Ježková. a Marie Zemánková.

V r. 1863 byl v blučinském lese vystaven t.. zvaný „černý most“ přes Švarcavu, který byl kamenným štěrkem posypán, aby se nepropadal. Štěrk měl býti od občanů navezen bezplatně, ale jelikož by občané tím byli velice utrpěli, byla provedena snižující dražba ze 2 zl. až na 1 zl. 20 kr. za hranol štěrku.

V r. 1865 opravovali kostelní věž, což stálo 238 zl. 53 kr. Ale v obecní pokladně neměli na výplatu dostatek peněz.. Uvažovali tedy, jak by opatřili peníze, zda sbírkou, či nějakým novým mimořádným přijmem Od sbírky bylo upuštěno, poněvadž byla všeobecná bída mezi lidem. Konečně se občané uradili, že se prodá rathauzská Lícha v obecním lese k sekání ve veřejné dražbě a za hotové peníze. Rovněž na Staré struze byly prodány vrby k vykopání, poněvadž tam jen překážely a věřilo se, že bez nich louka se stane užitečnější.

V r. 1867 rostlo v lese Špica u Zahrad velmi obřídlé dříví. Uznalo se tedy, že by lesu pro budoucnost prospěšnější bylo, kdyby tento kus lesa byl vysekán, aby se hustější seč mohla upnouti. Proto se kus rozdělil na pět oprátek a výbor ustanovil, že se dříví prodá ve veřejné dražbě za hotové peníze. Všecky silné a na potřebu se hodící kmeny musely zůstati co výstavky. Avšak les tento již vysázen nebyl.
Mnoho lesa bylo vykáceno r. 1871. Sáh nastojato prodával se za 10 zl.

V r. 1892 pomrzly klence a habry, neboť byla krutá zima. Musely se vysekati. V prosinci 1896 se prodávalo dřevo nastojato na pařezích v lese u zahrady Aloise Srnce čís. 134. Utržilo se 46 zl. V tomto lese zůstal výstavek; prostě se mu říkalo topo1; byl nejsilnějším a nejvyšším stromem z blučinského lesa. V objemu kolem dokola měl 7 dobrých mužských kroků. V r.l9l2 byl prodán za 28O korun a byla z něho 23metrová k1áda, kromě velkého množství paliva. Nedaleko něho stával staletý dub, který byl rovněž prodán.

Počátkem tohoto století les zmizel docela. Les nerostl, poněvadž odstraněny zátopy regulací toků.
Dnes smutně se dívá k nebi několik dubů, které hlásají zašlou slávu hlučinského lesa. Místo stromů výborně se zde daří pšenici, řepě a ostatním plodinám, takže výnos půdy je mnohonásobný a pole v těchto místech je nejdražší. Lícha se prodává až za 60.000 Kč a má 8-9 měřic.