Blučina bývala a dosud je krásnou starobylou a blahobytem oplývající osadou na panství židlochovském. Rozk1ádá se na úpatí Blučinského kopce na prahu nížiny Litavské.

Připomíná se ve spisech prvně r. 1048 jako Bluchine – „V lučině“. Byla založena na knížecím (zemském) majetku, jako podobné vsi v XI. stol. „U břesta“, „U duba“ aj. Lidé pak sídlící v lučině, na lučinách, sluli v okolí »Lučené« - odkud pak pochodilo druhé jméno „Lauczans“ a v XII. a XIII. stol., jak následuje dále Loučan atd.

Podle »Codexu Bohemiae« nazývá se r. 1284, 1288 Luchens, 1297 se píše in Lucens sive in Blucina, r. 1319 Lauchans, r. 1364, 1371 a 1382 Lauczans. V knize »Codex Moraviae« r. 1384 Lauschans, i Lauczans. V knihách půhoných nazývá se 1411 …Blčinu .. a r. 1419 se píše »o ves o Blučinu«.

V r. 1382 se vyskytuje i název Lautschitz. Předložka „v“ psávala se i písmenou „b“. Němci pojali „b“ ve slově Blučina jako předložku a předložili ji: B - lučina - In Lučina, Luazan.. .

Slula by tedy původně tato osada česky r. 1048 Lučina, tedy v Lučině; v letech 1284 až 1297 nazývá se Lúčeny i Lúčany, kdežto v r. 1319 sluje Loučany.

Od Blučiny v malé vzdálenosti nadcházela se v tu stranu k židlochovicím dědina Böhmdorf, také Pemdorf, Pendrov i Pendrof. Dědina tato od nepamětných dob vzrostla, je s Blučinou spojena a tvoři v ní jednu ulici. Žije však dotud v paměti obyvatelů. Ve starých katastrálních knihách a obecních spisech z r. 1775 nazývá se tato ulice Böhmdorf a měla tytéž domy, které jsou nyní v Pendrově. Mimo to byla tato ves, jak je pravděpodobno, malinká; komu patřila a jaký osud ji stihl, když byla ještě obcí samostatnou není známo a nedá se nikde ve spisech zjistiti.

Z toho se dá usouditi, že tato ves musí již velmi dávno býti spojena s Blučinou. Že však za dávných dob byla samostatná, dokazuje základní listina od zakladatele kláštera rajhradského Břetislava I. z r. 1048. V této staré listině jsou zřetelně pojmenovány: Švarcava, Bobrava, Blučina, Popovice, Opatovice, Domašov, Loučka atd., popisuje jejich hranice a ukazuje, že již tenkráte měla každá osada své pořádné hranice.

V této listině se mezi jiným praví: »Dedi etiam villam Opatovicz similiter cum pratis et flumine, et silva, terminus autem huius villae ad terminos Bluchine et usque ad pontem vil1ae proximae Vzoze nomine protenditur«, což česky zní: »Také jsem daroval ves Opatovice zároveň s lukami, řekou i s lesem, hranice této vsi táhnou se až k hranicím blučinským a až k mostu té nejbližší. vesnice Vzoze jménem.«

Jelikož v první části věty o Blučině a její hranici se mluví, druhá část věty s první spojkou „a“ jest spojena, tedy se jen na nejbližší vesnici od Blučiny vstahovati může, a v této jen Blučina jako nejbližší ležící místo nebo ves jest míněna. Jest však neznámo, zda nejbližší ves aneb most Vzoze se jmenovaly. K vysvětlení tohoto případu jest nevyhnutelně zapotřebí znáti místní popsání.

Potok, který od Začan vzhůru sluje Litava, jmenuje se u Měnína, Blučiny a až k svému soutoku se Švarcavou u Židlochovic nyní Cézava. Ještě při revisi daně pozemkové za císařovny Marie Terezie a v starších listinách slove tento potok Ceza (německy Cesa). Ty pozemky nad potokem, kde jest nyní jen lávka, dříve však býval most, a dolů nad lesem, nazývaly se tenkráte Cese, dnes Cézavy. Jest tedy pochopitelno, že most v Cese se jmenoval kdysi v Ceze, a že jen to místo, kde most stál, jmenováno jest. Že však již tenkráte zde osada samostatná byla vystavěna a není jmenována možná jen proto, poněvadž se hlavně jednalo o hraneční bod, totiž most v Coze. Může také býti, že vesnice Böhmdorf za tehdejších časů Cose se jmenovala a později slovo Cose bylo převráceno po příchodu Němců do Blučiny na Böhmdorf, poněvadž zde Češi bydleli a časem jméno toto skomoleno bylo na Pendrov.

Katastrálně měří obec blučinská 17,14 km čtverečních a jest politicky samostatné městečko. Rozložena je malebně mezi Výhonem od jihu a řekou Cézavou od severu v podélné poloze od západu k východu po obou stranách silnice měnínsko-židlochovské. Za nejstarších dob sahala prý až k »Bílému kříži« k Padělkům, čemuž nasvědčují vykopávky v Kolpercích a u Rybníků.

Dům se žundrem (č.24).

Domy stojí těsně vedle sebe průčelím do ulice; půlláníci bydlí na náměstí a v Masarykově ulici, která dříve slula Měnínská. Masarykovou sluje od r. 1924, kdy tudy jel náš p. president. Čtvrtníci a chalupníci bydlejí v Havlíčkově ulici, dříve a lidově dodnes Zadní zvané a dále v ulici Komenského či Pendrově. Koncem devatenáctého století vznikla ulice Nová, dříve Kravská, poněvadž tudy krávy na pastvu bývaly hnány. Směrem jižním s náměstí vede ulice Sokolská, nazývaná »Fidluňkem«. V této ulici byly dříve většinou samé lisovny a sklepy. Dnes se končí sokolským cvičištěm. U školy je Školní ulice a v Pendrově je ulice Na Cézavách. Od Kravské na jih za silnicí říkalo se Ve staré cihelně, nyní Na návrší. Na cestě k Opatovicím je čtvrť Na lázních, bokem obce na sev. se říká Pod humnama. Zahrádky jsou před několika domy na náměstí a u škol. Před ohněm v roce 1835 bylo jich hojně. Z četných žundrů zůstaly dodnes dva: na radnici a při čísle 24. Také žebračky u dveří zanikly. Pamětihodný svojí stavbou vnější je dům čís. 24 a radnice, vnitřní stavbou čís. 118, 120 a 21.

Blučina byla osadou zeměpanskou a není správné tvrzení, že náležela před rokem 1263 žďárskému klášteru. Blučinou vedla stará obchodní silnice do Uher. R. 1319 daroval král Jan Elišce Rejčce, vdově po Václavovi II. a Rudolfovi, svou ves Blučinu a mýto na Jihlavce, což 1323 znovu potvrdil. R. 1333 však vydal týž král zákaz, aby žádný obchodník nejezdil po silnicí Židlochovice—Blučina—Měnín, jenž byl tenkrát městem. Po smrti Eliščině připadla zpět markraběti Janovi, dle jehož poslední vůle ze dne 26. března 1371 přiřčena ves s příslušenstvím synu Prokopovi, který roku 1382 daroval Augustiniánům v Brně louku »Frawewiz« v Blučině, pravě: .. . auf unserm Gute zu dem Lauzans ...

Blučina bývala též dávána do zástavy. Kolem roku 1417 Boček z Kunštátu pohnal Bohuše a Vojtěcha z Drnovic na soud, že mu »drží i jeho bratřím tu ves Blučinu, ježto jest náš základ«. Naopak r. 1419 stěžoval si Vojtěch z Drnovic do Smila z Kunštátu, že učinil s ním úmluvu o ves Blučinu o to právo, které by on tu měl a jeho bratři, a tu úmluvu slíbil mu Smil dokonati a neučinil toho. Kuna z Kunštátu navedl Hynka z Valdštejna, aby Blučinu vyplatil, že prý Drnovský nemá na tom více než 200 kop grošů, a to mu slíbil znáti; proto musel dáti pan Hynek 600 kop a žaloval pana Kunu ze 400 kop grošů; r. 1436 měl list svědčící se vším příslušenstvím, což k té vsi příslušelo, zmíněný pan Hynek či Jindřich z Valdštejna a na Židlochovicích.

Týž pán, hledě na chudobu a nedostatek Blučinských., vydal tuto privilej“ »Já Hynek z Valdštejna a ze Žid1ochovic i svými erby a budoucími potomky vyznávám tímto listem obecně přede všemi, kdož jej uzří, nebo čtouce, uslyší, že vzpomena na budoucí věci a uzřev chudobu a nedostatek, tudíž pro další pilnější práva erbů, ve svých horách i na panství, na poli a gruntu blučinském, z Boží Milosti prodal jsem a mocí tohoto listu prodávám lidem svým nynějším i budoucím tu v Blučině i jiným přespolním, kteří s lidmi mými v těch svrchu psaných horách mají a s nimi trpěti budou, ty všecky od úmrtí, kteréž přede mnou na mé městečko, potom na mě, spravedlivě pravím a prodávám za sto zlatých červených uherských, kteréž jsem hotově od nich vzal, tak aby potomci a erbové moji a ani budoucí potomkové v té svrchu psané odúmrti věčně si nechali ani právem ani mocí, ale aby svrchu psaní moji jako i jejich erbové a potomci, i také pomocníci, kteří v těch svrchu psaných horách mají anebo míti budou, mohli své odkázati a odporučiti řádně komuž by se jim zdálo, buď za zdravého života, nebo na smrtelný posteli a v tom je já svrchu psaný Hynek z Valdštejna, erbové a potomci nemáme hydrovati, ale slibujem žádného zmatku nečiniti, avšak v tom jiných svých práv neopouštějíce také s takovou výjimkou, ač by kdy přes časy budoucí byla která potřeba, (čehož Bože nerač dáti), že bych měl, nebo mínil Blučinu s jejím příslušenstvím odprodati aneb zastaviti, tehda mám a slibuji já svrchu psaný Hynek, aneb moji erbové, ty svrchu psané odúmrti vymíniti dříve, než by se to stalo, tak aby ten, kdož by koupil, nebo půjčil, ani jeho erbové neměli vlastnictví žádného na těch svrchu psaných odúmrtech, ani na ně právem ani mocí sáhnouti mohli touž mírou jako já svrchu psaný Hynek neb erbové moji, by všecky věci, kteréž se svrchu píše, já svrchu psaný Hynek i se svými erby a budoucími potomky slibuji ctně, věrně, bez pochybení zdržeti a docela zachovati; tomu na svědomí svou sem vlastní pečeť vědomě a dobrovolně kázal přivěsiti k tomuto listu a připojil jsem urozených pánův, pana Pertholda z Lippéj, nejvyššího maršálka království českého, pana Petra z Loviče a Slavkova, pana Jiříka z Kravař a Strážnice, pana Milotka z Tvorkova a z Němčic a opatrných pánův purkmistra a rady městečka Pohořelic, také opatrných pánů purkmistra a rady městečka Židlochovic, že jsou podle mne své pečeti přivěcili k tomuto listu, jenž jest dán a psán na Židlochovicích v tou neděli před sv. Tomášem Apoštolem, Božího léta po narození Syna Božího 1445.«
       L. s.   L. s.    L. s.    L. s.    L. s.    L. s.    L. s.

Král Vladislav na žádost Ladislava z Boskovic a na Židlochovicích, jenž držel ves s příslušenstvím v 1000 zlatých uherských a 1000 kopách grošů a kterážto ves příslušela k výplatě témuž králi, zapsal mu ji roku 1494 k pravému dědictví. Odtud má Blučina stéle se Židlochovicemi stejné držitele, z nichž někteří starali se o propůjčení privilejí, jiní sami udělovali Blučině důležitá obdarováni; na příklad: Král Vladislav r. 1492 svolil, aby obyvatelé blučinští v horných rozepřích se mohli odvolávati do Židlochovic místo do Falkenštejna v Rakousích, a udělil roku 1497 městečku 2 výroční a 1 týhodní trh.

Havlíčkova ulice.